Hra na pravidla

57

"Sam?" probudí mě Elennin tichý hlas. "Už jsi v kanceláři? Fajn.
Můžeš, prosím, skočit k Andree a donést jí sem nějaký čistý oblek?
Díky" ukončí hovor. "Ahoj, kotě" políbí mě něžně, když si všimne,
že jsem vzhůru. "Ahoj, lásko" přitisknu ji k sobě. "Počkej. Teď ne.
Samantha tu bude za chvíli. Běž do sprchy a já zatím připravím
snídani jo?" "Ne. Sam přijde a hned zase odejde. Pak spolu půjdeme
do sprchy a potom se na tebe budu dívat, jak děláš snídani"
představím jí svůj, podle mě rozhodně lepší plán.
"Budeš se dívat, jak dělám snídani?" rozesměje se. "Ano. Až
do včerejška jsem netušila, že i v kuchyni můžeš být tak krásná"
přitulím se ještě víc. "Myslím, že dneska mi pomůžeš. Aspoň nebudeš
mít čas na zlobivé myšlenky" dá mi lehkou pusu na bříško. "Teď běž.
Přijdu za tebou."

"Poklade, ani netušíš jakou mám radost, že jsi zpátky" vítá mě
Samantha. S tvou dokonalou madam Davis, se tu totiž nedá vydržet,
když nejsi někde poblíž. "Mhm, mhm" ozve se varování od Elennina
stolu. "Andreo, pojď. Ukážu ti, co nejvíc spěchá" zatlačí mě do mé
kanceláře a nezapomene za námi zavřít.
"Vůbec ji neposlouchej" líbá mě hned za dveřmi. "Ne? A proč?"
rozhodnu se jí trochu pozlobit. "Protože nelže. Strašně se mi
stýskalo."

"Pojedeme na oběd, kotě" nakoukne do mé kanceláře za pár hodin. "El,
mám toho tu nad hlavu. Můžu si skočit jen do jídelny." "To můžeš.
Jenže já chci obědvat s tebou a protože by ti to tady bylo
nepříjemné, půjdeme někam jinam" nedá mi na výběr.
Elenna se jako obvykle nemýlí. Je mi krajně nepříjemné už jenom to,
že musíme společně projít dlouhou chodbou k výtahu. "Klid" vezme mě
konejšivě za ruku a tváří se, že nevnímá desítky párů zvědavých očí.

"Něco je špatně?" dívá se na mě znepokojeně, když odložím jídelní
lístek aniž bych se do něj podívala. "Ne. Vyber mi něco" stisknu
pod stolem její ruku. "Chceš to samé co já?" zeptá se s úsměvem,
jehož pravý význam můžeme pochopit jen my dvě. "Ano" odpovím
a nasadím dětsky nevinný výraz. "Dobře." "Dvakrát salát s kuřecím
masem a vodu. Pro mě ještě dvě deci červeného" objedná.
"Díky" kývne na číšníka, když donese pití. Pak ochutná víno a
sklenku přisune ke mně. "Je skvělé. Dáš si?" Upřeně sleduje jak
se znovu napiju z místa, kde zůstal otisk jejích rtů a v očích se jí
roztančí celé souhvězdí.

"Tohle nemůžeš!" obejme mě prudce už ve výtahu. "Co, lásko?"
proniknu jazykem do jejích úst. "Ty víš!" líbá mě a nedočkavě
rozepíná knoflíky mého saka. "Pane Bože, Andreo!" zasténá, když
zmáčkne tlačítko s číslem třicet dva.