Hra na pravidla

34

"Doufám, že se mi podařilo vám alespoň trochu vynahradit tu nudu
s Morettim" pronese už do ztichlého, hotelového pokoje. "Ano, madam.
Děkuji za úžasný večer." "Tak dobrou noc, Andreo." "Dobrou noc,
madam."

Pramínky vlažné vody mi stékají po těle a mírní žár, který cítím.
Elenno! V myšlenkách znovu tančím s Chiarou. Znovu opěvuju půvab
ženského těla ve svůdném rytmu. Dotýkám se krásné, snědé dívky, ale
můj zrak se upírá na ni. Na ženu s nádhernýma očima. Na ženu,
která ani netuší, jakou nade mnou má moc. Dívám se do stříbrného
vodopádu a ona mi ten pohled oplácí.

Obléknu si jen lehounký, krátký župan a znovu projdu pokojem, který
máme společný. Otevřu dveře na terasu a nastavím tvář lehkému vánku,
který, alespoň trochu, chladí žhavou letní noc.
Vysoké, osvětlené zdi, které se svou největší slávou pyšnily někdy
v dávné minulosti, mě znovu ohromí svou krásou. Dávají na odiv svou
majestátnost a zároveň žalují na všechno bezpráví, které se v nich
stalo. Jdoucí na smrt tě zdraví. Jak často se asi tohle ozývalo
v jejich útrobách? Jak asi bylo mužům, kteří tu větu museli
vyslovit?

"Je mi líto, že jsme nestihly západ slunce" zvedne se žena z křesla
umístěného v tmavém koutě. "Nemůžete spát, slečno Parker?" "Ne...
Ano... Já... Omlouvám se, madam. Nechtěla jsem vás vyrušit" zírám
na ni a zoufale se snažím dát do kupy souvislou větu.
Bože! Je nádherná. Vlasy, jindy stažené do slušivého drdolu, má
rozpuštěné a volně jí splývají po zádech. Lehký, hotelový župánek
jen stěží zakrývá to, co zakrýt opravdu má a její oči se lesknou
odrazem neonových světel z blízkého Kolosea.
"A já jsem vás nechtěla vyděsit" rozesměje se. "To je v pořádku,
Andreo. Nerušíte mě." Její smích dokonale ladí s tóny hudby, nesoucí
se až sem odněkud z ulice.
"Kdyby nebylo takové vedro, byla by to dokonalá noc. Nemyslíte?"
"A-ano, madam." Můj zrak už je opět upřený na jednu z nejslavnějších
památek Říma a tvářím se, že nevnímám její blízkost, když se opře
o zábradlí hned vedle mě.
"Vy si to nemyslíte" pohlédne na mě překvapeně. "Co vám tedy chybí,
Andreo? Víno?" nabídne mi svou sklenku. "Ne, madam. Opravdu piju
jen výjimečně." "Jen vyjímečně a jen se mnou?" "Ano, madam."
"Tak prosím" podá mi sklenici s rudým mokem.
Napiju se z místa, kde zůstal otisk jejích rtů. "Díky, madam."
"Co tedy, podle vás, chybí této noci k dokonalosti, slečno Parker?"
"Tanec. Bez tance nemůže být žádná noc dokonalá. Slyšíte?" upozorním
ji na pomalou, italskou melodii která naplňuje ztichlé ulice.
"Krásná žena, romantická hudba, víno a tanec. To je dokonalá noc,
madam." "Andreo?" osloví mě v rozpacích, když ji vezmu za ruku.
"Pravidlo číslo pět, madam. Pokud mě donutíte tančit s cizí dívkou,
budete mi muset zaplatit."