Hra na pravidla

20

Od rána mi nevěnovala jediný pohled. Mluví na mě, aniž by zvedla
hlavu od práce nebo se prostě dívá kamsi mimo mě. Není naštvaná.
Její výraz je naprosto neutrální. Je jasné o co tady jde. Včerejší
večer mi prozradil něco, co mělo zůstat utajeno. Netuším, co si
myslí, ale vzhledem k tomu, že své soukromí si hlídá téměř
úzkostlivě, jí určitě záleží na tom, aby tajemství zůstalo
tajemstvím. Zřejmě jen přemýšlí, jak mě o to požádat, aby to ve mě
nevzbudilo ještě větší zvědavost.
"Madam?" "Ano, slečno Parker?" její oči opět zůstaly přilepené
k monitoru. "Myslím, že jste mě zapomněla seznámit s dalším
pravidlem." "Vážně?" konečně zvedne hlavu a překvapeně se na mě
podívá. "Co máte na mysli?" "Pravidlo číslo čtyři, madam. Domnívám
se, že přesné znění je: Tohle se nikdy nestalo."
Po tváři jí přelétl náznak úsměvu: "Ano, tak na tohle jsem opravdu
zapomněla. Děkuji, Andreo." "Není zač, madam" chystám se vrátit zpět
do své kanceláře. "Počkejte. Slíbila jsem vám, že společně vyplníme
vaši přihlášku. Přineste to. Není proč to odkládat." "Jak si přejete,
paní ředitelko."

Pane Bože, Elenno, zase jsi tak blízko! To přece nemůžeš! Jsi vdaná!
Ten hezounek, včera večer, mě nenechal na pochybách, komu patříš.
Možná vám to teď chvíli neklape, ale... jsi jeho. Ruka, která
stiskla tu mou, tě objímá každičkou noc.
Pravda, kterou jsem tušila od samého začátku, najednou získala
konkrétní tvář.
"Andreo, co je?! Nevíte, kdy jste se narodila?! Pokračujte prosím."
"P-promiňte, madam."
"Počkejte! Pokud si tím nejste jistá....nemusíte to dělat. Vaši
současnou pozici to neohrozí." Ne. Já přece vím, že ne. Ale když
tohle udělám, budu ti moct pomoct. Potom se teprve stanu někým, kdo
je pro tebe opravdu důležitý. Chci to vůbec ještě? Chci to, když
teď vím?
"Slečno Parker, tohle neděláte kvůli mně." Čte mi snad myšlenky???!!!
"Tohle děláte pro sebe. Pokud to nemyslíte vážně..." "Ne, madam.
Myslím to vážně" teď již pevnou rukou uchopím tužku a rázně dokončím
vyplnění přihlášky.
Dokončím až do kolonky mentor. Tam se má ruka zarazí a neví jak dál.
"To je v pořádku, Andreo. Tohle už vyplním já." "Ale, madam..."
"Máte snad někoho jiného?" "Ne, madam." "Tak pak je to v pořádku.
Já to vyplním a vy nadepište obálku. Chci, aby to odešlo s dnešní
poštou." "Jistě, madam. Děkuji." "Nemáte zač, Andreo."

"Madam?" znovu zvedne zrak od obrazovky počítače. "Znamená to, že
teď vám můžu pomáhat s prací navíc?" "Nejen, že můžete, slečno
Parker. Teď dokonce musíte. Máme jen tři měsíce na to, abychom se
připravily."