Hra na pravidla

37

"Poklade! Už tě nikam nepustím. Dva dny bez tvé kávy a jsem úplně
mrtvá" netají Samantha nadšení z našeho návratu. "To mě těší, Sam.
Ale právě jsem zjistila, že nejlepší kávu vaří v Římě. Bohužel budeš
muset vzít za vděk mým nedokonalým uměním" podám jí kelímek
s velkým nápisem 'Stýskalo se mi'. "Díky zlato. Tady nejsme v Římě
a tvá káva je to jediné, co mě přesvědčí vstát ráno z postele."
"Pro vás, madam" položím na Elennin stůl totéž, ale bez jakéhokoli
vzkazu.
"Počkej! Ukaž se! No tohle je veliká krása" směje se Samantha, když
odhrne vlasy z mého krku. "Pravá, nefalšovaná, divoká, italská noc.
No ty se nezdáš. Krásný Ital nebo krásná Italka? Povídej." "Spíš
jeden velký, italský omyl" odpovím neochotně a snažím se zmizet
z jejího zorného pole. "No snad mi nechceš tvrdit, že jste skončili
u líbání v temné uličce." "To opravdu nechci. K líbání jsme se
vlastně ani nedostali."

"Andy, za chvíli jedu k soudu a dnes už strávím zbytek dne mimo
kancelář, takže jestli tě El pustí, můžeš se mnou." "To nepůjde.
Slečna Parker musí dodělat práci za předchozí dva dny a navíc máme
důležité jednání. Budu potřebovat zapisovatelku." Chladný hlas
Elenny Davis mě bezohledně zbavil naděje, že s ní nebudu muset
strávit celý den.
"Převlékněte se, slečno. Pro dnešní schůzku budou šaty vhodnější"
přeměřila si mě ještě ledovým pohledem. "Jistě, madam." "Jakou
formu zápisu si přejete?" "Myslím, že vám vůbec neuškodí, když si
osvěžíte těsnopis." Vítejte v pravěku, pomyslím si. "Ano, paní
ředitelko" řeknu nahlas.

Sedím v rohu zasedací místnosti a rychle zapisuju probíhající
jednání. Na klíně mám blok a tužku. Veškeré vymoženosti doby zůstaly
v kanceláři. V černých minišatech, nohu přes nohu na sobě cítím
cizí pohled. No jistě. Dvanáct mužů, já a Elenna Davis. Co jsem
čekala. Nechápu, proč jsem nemohla zůstat v obleku. Nesnáším když
mě chlapi svlékají očima. Navíc, tohle jednání je nekonečné. Už tu
sedíme skoro dvě hodiny. Doufám, že je zabrzdí aspoň přestávka
na oběd.
Zoufale se podívám na svou šéfovou. Přece už musí vědět, že dnes se
tady nic nevyřeší. Pohodlně opřená v křesle mě doslova rentgenuje
pohledem. Ve chvíli kdy se naše oči střetnou si smyslně skousne
spodní ret. A jenom tohle málo mi stačí k tomu, aby moje tělo
zareagovalo. Horko v místnosti se mi najednou zdá nesnesitelné.
Elenno, přestaň. Ty víš jakou nade mnou máš moc. Nedokážu ti čelit.