Hra na pravidla

11

"Zničím tě! A začnu s tím hned!" slyším za dveřmi mužský hlas. "Všem
řeknu, kdo jsi!" "Posluž si, Wille." Nádherný alt opovídá klidně a
beze strachu. "Dám mu všechny podklady pro to, aby tě obral úplně
o všechno!" "Myslím, že už se stalo. Je mi jedno, co uděláš. Pokud
teď hned neodejdeš, nechám tě vyvést." "Tohle mi zaplatíš!"
Dveře se rozlétnou a rozlícený Bennet mě málem pošle k zemi. "Ty mi
taky nelez do cesty, ty malá děvko!"
Bennet dostal padáka, nemusím být genius, abych pochopila, co se tu
právě stalo. Ale způsob jakým jí vyhrožoval... Co na ni ví?

"Dobré ráno, madam" pozdravím tiše a položím před ní kelímek
s kávou. "Vítejte, Andreo. Tak jste si to rozmyslela?" Její sebekontrola je
neuvěřitelná. Kdybych právě neslyšela celou tu scénu, nepoznala bych,
že se tu cokoli odehrálo. "Ano, madam." "Čím jsem si to zasloužila?"
"Řekněme, že mám zájem o vaše lekce italštiny, paní ředitelko."
"Hmmm. Tu dnešní dostanete za tohle výborný kafe. Děkuju." "Není zač,
madam." "Andreo, vím, že máte vynikající paměť, ale přesto se musím
ujistit. Pamatujete si pravidlo číslo dvě, že?" "Jistě, madam.
Pamatuju si všechna pravidla."

Zvláštní. Dnes mě ani jednou neoslovila slečno Parker. Musím přiznat,
že bych byla ráda, kdyby to tak zůstalo. Už proto, že toto oslovení
z jejích úst znělo až kovově chladně. Vlastně se mi nejvíc líbilo,
když mi tykala. Včera se to stalo. Sice jen na malou chvíli, ale
stalo. Byla rozrušená a zřejmě si to ani neuvědomila, ale já jsem
měla pocit, jako bych se jí ocitla o kousek blíž.

"Hotovo, madam" položím před ní štos složek. "Už? To je skvělé.
Takže nadešel čas pro slíbenou lekci" otevřela jedny z desek
na svém stole a přistrčila je blíž ke mně. "Ale, paní ředitelko, to
je celá, obchodní smlouva. Na to si opravdu netroufám." "Taky to
nebudete dělat sama" vstane a pokyne mi ke své židli. "Sedněte si.
Budeme na tom pracovat spolu. Máme na to celý týden, takže to určitě
stihneme."

"Mhm. Tohle je dobré" stojí za mnou a sklání se tak, aby viděla
na obrazovku počítače. Cítím jemnou, broskvovou vůni a vnímám její
blízkost. Pak mi položí ruku na rameno: "Tady. Vidíte?" ukáže
na monitor. "Zase to skloňování. Andreo, tohle jsme si vysvětlovaly
minule." Ta její ruka!!! "J-jistě, madam. Omlouvám se."
"Neomlouvejte se a prostě přiznejte, že tomu nerozumíte. To není
ostuda. Pojďte. Zopakujeme si to." Vezme si židli a posadí se vedle
mě. Její rameno se dotýká toho mého a já ji v duchu prosím, aby se
aspoň na chvíli znovu proměnila v kus ledu.