Hra na pravidla

67

"Nezlob, kotě." "Nezlobím. Víš vůbec, že jsem dneska ještě vůbec
nedostala pusu?" Sedím jí na klíně a něžně se dožaduju pozornosti.
"Ne?" "Ne" žaluju lítostivě. "A taky žádnou nedostaneš, dokud mi
vzorně neodrecituješ dnešní látku. V sobotu máš zkoušku a ještě jsi
to ani neviděla" zatváří se přísně, ale zvedne hlavu, aby mi nabídla
své rty. "A co ještě nedostanu?" zeptám se rozpustile, když se naše
jazyky dostatečně pomazlí. "A co bys chtěla?" stiskne jemně kůži
mého krku mezi zuby. "To ti řeknu až večer" odtáhnu se rychle,
protože moc dobře vím, jak tohle skončí, pokud to včas nezastavím.
"Co kdybys teď šla k sobě, připravila něco rychlého k večeři a já
tu mezi tím přesvědčím mozkové závity, aby pobraly to šílené
množství paragrafů?" "Mám tomu rozumnět tak, že mě tady nechceš?"
přitáhne si mě zpátky k sobě. "Teď zlobíš ty, lásko" neodolám jejím
rtům. "Moc dobře víš na co myslím, když jsi takhle blízko." "To
tedy nevím. Prozradíš mi to?" škádlí mě dál. "Nooo" cítím, jak se mi
začíná krátit dech. "Skripta to rozhodně nejsou" ponořím se
do jejích úst.

"Dobře" zvedne se, když se se mnou ještě chvíli pomazlí. "Ale přijď
brzy, kotě. Bude se mi stýskat" políbí mě ještě.
Za těch pár týdnů jsme si obě zvykly na neustálou přítomnost té
druhé. Stačí jen pár minut, kdy není poblíž a už mi chybí, ale
nedodělaný překlad pro Oxford mě nutí, se alepoň občas, vzdát
bezpečí její náruče. Kdybych jí to aspoň mohla říct. Ale je mi víc
než jasné, k jakému řešení by okamžitě sáhla. Navíc by nikdy
nepochopila, že její pomoc musím odmítnout. Tohle prostě musím
zvládnout sama. Moje prsty rychle běhají po klávesnici a na výčitky
svědomí z toho, že jí vlastně lžu nezbývá čas.

"Ještě nemáš hlad?" otevře dveře do kanceláře asi po dvou hodinách.
Nečekala jsem ji a nechala se nachytat jako malá holka. "Mám, lásko"
překotně zavírám notebook a vstanu. "Kotě, co je?" přelítne rychlým
pohledem můj stůl. "A tohle je co?!" vezme do ruky jeden z hustě
popsaných archů v němčině. "Andreo?"
Ve vteřině mi hlavou prolétně tisíc výmluv a každá z nich je stejně
školácká jako chyba, kterou jsem právě udělala. "El, já..." "Moment"
přeruší mě a otevře můj počítač. "Tak půjdeme" oznámí mi klidně,
když ho vypne a srovná papíry do úhledné hromádky.

O pár minut později už nám servíruje jídlo v kuchyni, jen o několik
pater výš. "Elenno..." "Teď ne" kývne hlavou směrem k mému talíři.
"Večeře."

"Pojď ke mně" vezme mě za ruku, když naleje víno do vyleštěné
sklenice a posadí se do pohodlné sedačky. "Chceš?" nabídne mi a
počká až ochutnám temně rudý nápoj.
"Tak?" opře se pohodlně a tiše čeká na mé vysvětlení. "Zlobíš se"
nemám odvahu se jí podívat do očí. "Myslím, že už víš, že když se
zlobím, vypadá to jinak" zkonstatuje klidně. "Dej mi pusu" posadí si
mě na klín. "A teď mi řekni o co tu jde" pohladí mě, když se naše
rty oddělí.
Nemá smysl lhát. Jednoduše a ve zkratce jí seznámím s celou situací.
Nedívám se na ni, ale kamsi do prázdna a nezbývá mi než doufat, že
už mě zná natolik dobře, aby to pochopila. "Mhm. A studovat budeš
kdy?" Jednoduchá, praktická otázka. "Umím to" špitnu tiše. "Skripta
ze kterých se učím, jsem překládala loni."
"Víš, že tohle nemusíš dělat?" dívají se na mě stříbrné oči vážně.
"Musím" znovu jen zašeptám.
"Dobře" zvedne se po chvíli ticha a donutí vstát i mě. "Tak jdeme."
"Kam jdeme?" podívám se na hodinky, abych zjistila, že už je skoro
deset. "To uvidíš."
Překvapeně ji následuju zpátky do naší kanceláře. "Elenno?" "Jestli
to, že můžu být s tebou znamená, že si opráším němčinu, tak proč ne?
Vezmi si počítač sem ke mně. Myslím, že ve dvou nám to půjde
rychleji" obejme mě něžně.