Hra na pravidla

95

Zvonek mě vytrhne z práce asi o dvě hodiny později. Přesná jako
vždycky, pohlédnu na hodinky.
"Pojď dál" vezmu si od ní holčičku. "Já...už budu muset jít" oznámí
mi s pohledem upřeným kamsi za moje záda. "Něco důležitého?"
zeptám se ironicky, protože vím, že to co mi řekla, není pravda.
Nemusí nikam. Odtud pojede přímo domů.
"Myslela jsem, že bys dneska mohla Aničku vykoupat a uložit ty.
Pomohlo by mi to. Mám toho do práce strašně moc" taky lžu, ale
na rozdíl od ní, to umím mnohem líp. "Tak dobře" následuje mě
váhavě.

Postavím před ní sklenku červeného a v rychlosti naservíruju jídlo.
Prcek se jí už automaticky škrábe na klín, stejně jako vždycky,
když večeří s námi. Baví mě sledovat, jak se za těch pár setkání
dokonale sehrály.
Ani tentokrát nezůstane Elennin oblek bez úhony. "Aničko, víš že
jsi moc šikovná holčička?" směju se, když sáhnu pro ubrousky.
"Od té doby co papáš s maminkou, mají všechny čistírny ve městě víc
práce."

Sklidím ze stolu a usednu k práci. Z koupelny se ozývá veselé
výskání a už za chvíli ze dveří vyjde nádherná žena s naší dcerou
v náruči, aby ji uložila k spánku.
Takhle jsem si to vždycky představovala, napadne mě. Tohle je život,
který jsem chtěla žít. Tedy s jediným rozdílem. Elenna, tak jako
každý večer, odejde. Tohle je to, v čem se můj sen liší od reality.

"Už spinká" vyjde z dětského pokoje. "Půjdu. Dobrou noc" otočí se
ke dveřím. "Nepomůžeš mi?" zeptám se tiše. "Ne" po dlouhé době se
mi podívá do očí. "Jsi skvělý právník. Nepotřebuješ to."
"Vlastně..." zastaví se po pár krocích. "Měly bychom si promluvit
o tom, že bych ti měla přispívat. Vychováváš naše dítě. Živíš ho,
šatíš..." "To není třeba. Dáváš mi výplatu a doufám, že sis všimla,
že malé nic nechybí." "To jistě ne, ale..." "Elenno, nezajímají mě
tvoje peníze. Nikdy mě nezajímaly." "Já vím, ale..." "Ne" přeruším
ji ostře. "Ale je tu něco, co mě zajímá" řeknu tiše. "D-dobře.
Někdy si promluvíme. Teď už musím jít" odpoví nejistě a chystá se
k odchodu. "Ne" vezmu ji za ruku. Dnes není na jejím zápěstí ani
jeden z náramků. "Chci to vědět hned." Zůstala stát, protože jsem
ji k tomu donutila, ale nedívá se na mě. Její pohled je upřený
kamsi do prázdna.
"Myslela jsi na mě aspoň někdy, když...když jsi byla pryč?" Ticho
v místosti doslova křičí. "Ne" vytrhne mi ruku a spěchá ke dveřím.
"Ty lžeš!" zastavím ji znovu. Konečně se na mě podívá. "Andreo, máš
krásnou rodinu" položí mi na tvář svou hebkou dlaň a v jejích očích
se rozsvítí celé souhvězdí. "Važ si toho. Každý nemá takové štěstí.
Dobrou noc."
"Elenno!" Zůstane stát, ale už se neotočí. Najednou mi dojdou slova
a tak se prostě jen přitisku k jejím zádům a schovám ji v objetí.
Když skloním hlavu k jejímu krku, všechny mé smysly ovládne ta
nádherná, smyslná vůně.
"Tohle nemůžeme" zašeptá a sundá moje ruce. "El..." otočím ji k sobě
a spatřím dvě vlhké cestičky na její tváři.
"Není tu nikdo jiný" znovu ji vezmu do náruče. "Nikdy nebyl."