Hra na pravidla

10

"Jak jste věděla, že je ten paragraf špatně?" hraje si se svou
sklenkou. "To není důležité, madam." "Pro mě ano, Andreo. Týká se to
práce takže..." "Ještě jsem neřekla, že u vás zůstanu a popravdě,
moc se mi do toho nechce" nemám důvod ji šetřit.
Zvedne svou sklenici a ve tváři má pobavený výraz. "Musím přiznat,
že na této straně debaty jsem poprvé. Tak na vaši odvahu" nabídne
mi přípitek. "Pravidlo číslo tři, madam" připomenu jí a nechám
alkohol ležet tam, kde je. "Ještě jste neřekla, že u mě zůstanete"
zvedne vyzývavě obočí.

"Možná se občas vyskytne situace, kdy je nutné pravidla porušit"
neochotně přijmu její nabídku a ochutnám whiskey, kterou vybrala.
"Takže?" opře se pohodlně do křesla.
Její oči jsou ve světle svíček ještě hezčí. Je to, jako by se v nich
shromáždily všechny hvězdy z noční oblohy. V ruce stále drží sklenku
se zlatým mokem a pozoruje, jak se v něm pomalu rozpouští ledová
tříšť. Kdybych mohla aspoň na chvíli doufat, že můj žár dokáže,
stejně tak, rozpustit tu horu ledu v ní, řekla bych ano. Takhle se
na ni jen dívám a snažím se zapamatovat každý, sebemenší detail.

Nezdá se, že by ji moje mlčení překvapilo. "Andreo, už jsem řekla,
že o vás stojím, ale nutit vás pochopitelně nebudu."
"Dobře. Pojďte, vezmu vás domů" vstane, když se ani teď nedočká
odpovědi.

Řidič jí s úklonou otevře dveře a počká až nastoupí. Potom obejde
vůz a udělá totéž pro mě.
Sedíme mlčky vedle sebe a mě překvapí, že to není to tíživé, dusivé
ticho, jaké bych v této situaci očekávala.
"Andreo?" přikryje svou rukou tu mou. "Děkuju." "Není zač, madam."
"Ale je. Nemyslete si, že to nevím. A mimochodem, ta ranní káva byla
vynikající." "Mám tomu rozumět tak, že když ji zítra nepřinesu, bude
vám chybět, madam?" "Co myslíte?" "Myslím si, že to byla vanilka
se spoustou skořice. Dobrou noc, paní ředitelko."