Hra na pravidla

15

"To nemyslíte vážně, že ne?!" slyším za dveřmi její kanceláře.
"Madam..." "Žádné, madam! Formulujete věty jak pětiletá! Tohle jsou
důležité smlouvy společnosti, která vás živí! Uvědomujete si to
vůbec?!!"
"Vaše káva, madam. Dobré ráno" rozhodnu se zachránit nešťastnici,
která se krčí pod ledovým přívalem slov. Bennetova asistentka.
Veřejné, Bennetovo tajemství. Každý věděl, k čemu ji využíval.
Práce to rozhodně nebyla. Chudinka. Nemůže ani tušit, co po ní Ice
Boss vlastně chce.
"Okamžitě to celé předělejte nebo s vámi vyrazím dveře!" znechuceně
před ní hodí jednu ze složek.
"Dobrý den, slečno Parker. Děkuji" otočí se ke mně o poznání
vlídněji. "Na stole máte ještě pár dodatků k té italské smlouvě.
Udělejte to prosím přednostně, ať mám čas to zkontrolovat. Příští
týden poletíme do Říma. Chci mít jistotu, že je vše v pořádku."
"Poletíte do Říma, madam? Na jak dlouho?"
Otráveně zavrtí hlavou. "Chcete mě donutit vytvořit další pravidlo,
slečno Parker? Tohle by se týkalo hloupých otázek. Neřekla jsem, že
poletím, řekla jsem, že poletíme. A ne na dlouho. Dva nebo tři dny."

Těch pár stránek mám hotových během třiceti minut. "Prosím, madam"
položím flash disk na její stůl a chystám se k odchodu. "Kam jdete,
slečno? Ještě jsme si to neprošly" zastaví mě rázně. "Obávám se, že
na lekce italštiny už nebudete mít čas, paní ředitelko. "O tom,
na co mám nebo nemám čas, naštěstí stále ještě rozhoduji já. Vaše
obavy mě nezajímají. Posaďte se" vstane od stolu a pokyne ke své
židli. "Promiňte, madam." "Není co. Tak prosím."
Zase ta ruka na mém rameni! Skloněná tak, že by stačil nepatrný
pohyb a moje tvář by se dotkla té její. Elenno, jak se mám
soustředit, když jsi tak nebezpečně blízko? Když voníš tak, že
jediné, co opravdu chci, je dotknout se tě. Aspoň jednou. Jednou,
jedinkrát tě sevřít v náruči a na vteřinu si lhát, že jsi moje.
Proč mi tohle děláš? Proč necítíš to, co já? Proč mě nutíš přemýšlet
o tobě? Proč žárlím na někoho, koho vůbec neznám. Včera v noci jsem
seděla nad tvou prací a ty jsi se zřejmě choulila do cizích dlaní.
Zřejmě?! Vážně pochybuju o něčem co je jisté? Není možné aby
neexistoval někdo, kdo ji miluje. Není možné, aby usínala sama.

"Skvěle! Žádná chyba. Jste výborný žák, slečno Parker" zdá se, že to
nadšení, které slyším v jejím hlase je opravdové. "Děkuji, madam.
Myslím, že je to hlavně tím, že vy jste opravdu dobrá učitelka."
"Tahle smlouva je tedy hotová. Teď běžte a vytiskněte ji třikrát."
"Jistě, paní ředitelko." "Andreo?" zarazí mě ještě. "Děkuji."
"Není zač, madam. Je to moje práce." "Vy víte za co." Zjevně
mluví o včerejší noci. "To opravdu nevím, madam. Já děkuji vám,
za vaši trpělivost při výuce."
"Andreo, víte, že nemůžu dovolit, aby se to opakovalo?" "Nevím, o čem
mluvíte, madam. Jdu vytisknout tu smlouvu." "Ano, běžte. A hned
potom, půjdete domů. Potřebujete se vyspat."