Hra na pravidla

47

"Tak co se tu děje?" propíchne rampouchem skupinu lidí, kterou sem
poslala. "Není hotové nic z toho o čem jste mluvila, madam. Prosím"
pokyne ji jeden z mužů směrem k budově. Během pár minut zjistíme,
že nelže. Kanceláře jsou ve stejném stavu, jako když jsme odjížděly.
"Vytočte mi Morettiho" otočí se ke mně otráveně.
Jestliže jsem v soudní síni obdivovala, jak si pomalu a s chutí
rozebrala Benetta, tak teď jsem doslova smekla klobouk nad její
schopností ukončit letitou spolupráci. V klidu, bez emocí a mile
mu oznámila, že přišel čas se rozloučit a ještě mu poděkovala
za všechno, co pro ni kdy udělal. Její diplomatické schopnosti jsou
neuvěřitelné. Vsadím se, že vitální stařík ani nestihl pochopit, že
ho vlastně propustila ze svých služeb pro nespolehlivost a nedůvěru
v něj.
"Běžte si všichni dát kávu" podává mi platební kartu. Já to vyřídím
a přijdu za vámi" sáhne pro telefon. Lásko, nechci tě tu nechat
samotnou, snažím se zachytit její pohled. "Běžte" řekne stroze, když
se mi to konečně podaří.

Můj telefon zazvoní přesně ve chvíli, kdy dosednu. "Ahoj, Sam" zvednu
se a vyjdu před kavárnu. "Ahoj, poklade. Tak jak to tam vypadá?"
"Ne. Ještě jsem s ní nemluvila" odpovím na otázku, kterou mi sice
nepoložila, ale je to hlavní důvod, proč volá. "Chceš mi říct, že
jste spolu nebyly ještě ani chvíli samy?!" "Vlastně ne" musím
přiznat. "Andreo, tohle je tvůj nepořádek. Tak si ho laskavě ukliď.
Protože jestli ne, bude mě pár chvil s tebou stát víc než si myslíš."
Samantha je naštvaná a já se jí nedivím. Za tu dobu co je u nás, jsem
pochopila, že přátelství mezi těmi dvěma přesahuje i ty nejzašší
meze. Vědí o sobě všechno a neexistuje nic, co by je donutilo k tomu,
aby jedna druhou zradila. Přesto si Elenna myslí, že se to stalo.
"Neboj se,Sam. Nepřijdeš o ni" slibuju do sluchátka. "Je mi jedno,
co mě to bude stát. Věř mi. Raději ji ztratím, než bych dovolila
něco takového."

"Tohle je Alfredo" usedne k našemu stolu. "Od zítra vám bude
k dispozici" podívá se na mladíka, který je zjevně vedoucím skupiny.
"Jaké tu mají kafe?" otočí se ke mně a ochutná z mého šálku.
"Skvělé. To chci taky" řekne mi chladně a dál se věnuje rozhovoru
se skupinou techniků.
Přivolám číšníka a objednám stejnou, kávu jako mi přinesl před chvílí.
"Díky" usměje se na něj, když ji před ní postaví. Ještě nikdy jsem
si nepřipadala víc neviditelná.

"Madam?" usmívá se na ni Gino a nabídne jí ruku, aby jí pomohl vstát.
"Jedeme!" oznámí mi moje šéfka, aniž by mi věnovala jediný pohled.
"Kam to bude madam? Jako vždycky?" "Ne. Dnes ne, Gino. Jen
do hotelu, prosím." "Chiara i Matteo jsou na obvyklém místě, madam.
Řekl jsem jim, že jste tady. Oba doufají, že je navštívíte."
"Gino..." "Madam, sama víte, že italskou pohostinnost nelze
odmítnout. Považovali by to za neslušnost." "Tak dobře. Ráda je
uvidím. Ale, Gino, jen na chvíli." "Jistě, madam. Jen jeden tanec
se slečnou Andreou. Chiara už se nemůže dočkat."
Fakt se spolu baví, jako bych tu nebyla???! "Chiara se mnou chce
znovu tančit?" otočím se na Gina, spíš jen proto, abych upozornila
na svoji přítomnost. "Ano. Od chvíle co tě poznala, nemluví o nikom
jiném. Jsi její guru přes bachatu" směje se snědý mladík. "A Matteo?"
"Její bratr je s tím smířený. Sám musel uznat, že jsi prostě lepší
než on."
No tak to mi ještě chybělo! Oni nejsou milenci! Konečně jsem
pochopila, že to, jak se ke mně Chiara tiskne má nějaký hlubší
význam. Od té doby co jsem poznala Elennu Davis můj 'radar'prostě
přestal fungovat.
"Madam?" oslovím ji už ve voze."Co je, Andreo?" "Nechci tančit."
"Nezajímá mě, co ty chceš! Tady jsme v zemi, která má nějakou
kulturu a zvyky. A ať tě ani nenapadne, že bych respektovala
nějaká tvoje naivní pravidla. Chiara s tebou chce tančit, tak prostě
bude! Tečka!"

"Andreo!" snědá dívka mě vřele obejme. "Pojď. Všichni tu čekají až
jim spolu zatančíme. Stýskalo se mi" ponoří se do mé náruče, když se
dostaneme na pomyslný parket.
Elenno, proč mi tohle děláš?! Chiara je typicky žhavý, italský
temperament. Kdybys neexistovala, vzala bych ji do náruče a odvedla
stranou od přihlížejícího davu. Milovala bych se s ní v jedné z těch
úzkých, temných uliček a dala bych jí všechno po čem touží.
Jenže ty existuješ! Jsi tady! Právě teď a v tuhle chvíli! Svírám
v náruči cizí dívku a můj pohled je upřený na tebe. Podívej se na mě,
prosím!

Skladba dozněla a rozvášněný dav okolo nás dává najevo své nadšení.
Tleskání, pískot, nadšené výkřiky, že chtějí ještě. Nabídnu Chiaře
své rámě a odvedu ji k jejímu sourozenci. "Dej mi své číslo" přitulí
se ke mně ještě. "Nemůžu. Jsi nádherná, ale už je tu někdo, koho
miluju" skoro mi láme srdce, když ji musím odmítnout. "Tak já ti dám
své" usměje se smutně. "Třeba zjistíš, že to není to, co hledáš"
vytáhne mi z kapsy telefon a její hbité prsty zatančí na displeji.