Hra na pravidla

51

"Děláte si ze mě legraci?! Tomuhle říkáte reklama?! To by neprodalo
ani lentilky v mateřské škole!!!" Šéf oddělení reklamy a marketingu
se zoufale krčí pod jejím pohledem. "Sbalte si ten brak a okamžitě
vypadněte!!! Zítra ráno tady chci mít něco, co odpovídá vašemu
platovému zařazení. Pokud ne, rozloučíme se!!!" "A-ano, madam"
spěšně opouští kancelář, připomínající právě vybuchlou sopku.
"Klidně je vyhoď všechny" zvedne Samantha hlavu od klávesnice.
"Mohla by sis tu sama dělat i vrátného" zjevně naráží na to, že
za poslední týden jsou tu takovéhle výstupy na denním pořádku.
"Zlato, oni nemůžou za to, že ti všechno nevychází tak, jak bys
chtěla." "To s tím přece vůbec nesouvisí, Sam." "Ne? No tak jak
myslíš" právnička se znovu skloní ke své práci.

"Tak mi tedy poraď, co mám dělat" zaslechnu Elennin, už klidnější
hlas za chvíli. "El, já nevím." "Jak nevím?! Proto jsi přece tady!
Má v ruce jenom jeden, jediný trumf!" bouchne vztekle do stolu.
"A ten mu bohatě stačí. Jestli myslíš, že to má nějaké řešení, tak
mi řekni, kde ho mám hledat. Už jsem zkusila všechno. A když říkám
všechno, tak myslím opravdu všechno." "Fuck!!!" bouchnutí dveřmi
mě nenechá na pochybách, že Samantha už je v kanceláři sama.

"Sam?" "To nic, poklade. Má starosti. Ty hlavně dodělej to, co máš,
ať tu není ještě větší dusno" usměje se na mě právnička, ale
v jejím hlase slyším starost. "Netuším sice o co jde, ale když má
tebe, tak přece nemůže prohrát, že ne?" Je mi jasné, že tady jde
o něco u soudu. "To by bylo fajn, Andy. Máš Samanthu Wilson a jsi
automaticky vítěz. Jenže v životě to tak lehké není. Občas narazíš
na parchanta, který se neštítí ničeho. Běž, poklade. Nedělej si
zbytečné starosti. Ona to zvládne."

Místo odpovědí mám v hlavě ještě víc otázek. Co se děje, že ani ony
dvě nemají řešení? Podle jejich výrazů a tichých, dlouhých debat
tuším, že je to opravdu vážné. A navíc se to zřejmě přímo dotýká
Elenny.
Pomalu rovnám složky do úhledné hromádky. Všechny se týkají nově
otevírané italské pobočky, takže jsou v italštině. Do té vrchní
vložím svůj certifikát z tohoto jazyka. Pro ředitelku to znamená,
že je nemusí číst, kontrolovat ani podepisovat. Veškerá zodpovědnost
a práce je jen a jen na mě, stejně jako u ostatních jazyků
ve kterých podnikáme. Snad ti to aspoň trochu ulehčím, lásko. Doufám
v duchu.

"Co je to?" už znovu sedí za svým stolem. "Smlouvy, týkající se
pobočky v Římě, madam" položím před ní hromádku dokumentů.
"Skvělý! Vy taky, slečno Parker! Jak chcete být dobrý právník, když ani
nejste schopna sama uvažovat?! Už dávno jste měla mít zkoušky
z italštiny a já bych nemusela ztrácet čas takovými prkotinami! Jak
dlouho si myslíte, že vás budu vodit za ručičku?!" "Madam..."
"Madam, madam! Nechci slyšet žádné madam! Chci, abyste někdy
použila hlavu!" "Jak si přejete, madam!" natáhnu se po vrchní složce.
Otevřu ji, vyndám certifikát a pak to všechno vztekle hodím přímo před
ni. "Omlouvám se, že jste se mnou ztrácela čas!" tentokrát bouchnu
dveřmi já. Těmi od své kanceláře.
"Hmmm. Myslím, že tohle by si zasloužilo pugét růží a prima večeři"
přeruší po chvíli Samantha nepříjemné ticho a jasně jí tím sdělí
důvod našeho společného večera. "Bože, Sam. Já už jsem asi fakt
úplně mimo." "Jsi jen přetažená, zlato. Měla bys..." "Já vím."

"Andreo, omlouvám se. Já...přehnala jsem to. Mám toho teď strašně
moc..." "A nebo spíš málo" přeruším jí drze. "Co?!" okamžitě jí
dojde na co narážím. "Co si to dovoluješ?!" syčí vztekle.
"Uvědomuješ si vůbec s kým mluvíš?! Okamžitě zmlkni a vrať se zpátky
tam, kam patříš!!!"