Hra na pravidla

106

"Potřebuju tě ještě na chvíli ve své kanceláři" vezme mě kolem
ramen, když vystoupíme z auta. "Něco důležitého?" "Mhm. Pojď."
Velký chlápek, převlečený za gorilu, nám úslužně otevře dveře
s číslem 602.
Samantha s Davidem se jako na povel zvednou z křesel. Tak tohle
bude důležité, když kvůli tomu přiletěl z Říma i její syn, napadne
mě.
"Tak co, poklade?" obejme mě Samantha přátelsky. "Jak se ti líbí
tvoje nová kancelář?" "Sam, je to úžasné. O něčem takovém jsem
nikdy ani nesnila" přiznám upřímně. "Jen se mi to zdá trochu velké
na jednu malou praxi." Trojí smích mě nenechá na pochybách, že je
tu něco, co ještě nevím.
"No, víš...mysleli jsme, že bys třeba uvítala nějakou malou pomoc"
položí na stůl Elenna naprosto stejnou, měděnou destičku se svým
jménem. "El?!" "Mám, ale podmínku" ohlédne se za sebe. "Doufám, že
pro tebe bude přijatelná, poklade" udělá Samantha rychlý pohyb a
počet jmenovek se rozroste na dvě. "A hned se přiznám, že i já mám
podmínku." Schelby Wilson čtu na další z nich.
"No a já se raději taky přiznám" položí na stůl David další
z destiček. "Trochu doufám, že jedna z kanceláří zůstane ještě pár
let volná, Andreo."
"Tak...už chybí jen ta tvá" pobídne mě moje láska. Cítím, jak se
červenám, když na stůl pokládám ten kousek kovu. Všem tím teď totiž
prozradím, že kromě adresy, změním brzy i jméno.

Díky vám všem, kteří jste tenhle příběh dočetli až do konce. Díky

za úžasné komentáře i hvězdičky, které jste dali jednotlivým kapitolám.

Doufám, že se tu společně sejdeme i u nějakého dalšího příběhu.

Krásné dny vám všem.