Hra na pravidla

87

"Musíš jí to říct!" zní mi v hlavě Samanthtina slova. "Ty ji pořád
miluješ!" slyším znovu. Ne! Nemiluju ji! Nechci ji milovat! Nemůžu!
Nemůžu milovat někoho, kdo mě opustil, aniž by mi řekl proč. Ona
přece věděla co k ní cítím. Věděla, že bych se vzdala všeho, jen
abych mohla být s ní. Věděla, že bych umřela za pár minut v její
náruči. Řekla jsem jí to tisíckrát.
"Andreo! Pochop to konečně! Ona nemohla udělat nic jiného!" Jak mám
sakra pochopit, že někdo, koho tak moc miluju, prostě jen tak zmizí
z mého života? Myslela na mě? Byly její noci stejně nekonečné jako
ty moje? Vzala někdy do ruky telefon s touhou zavolat mi jen proto,
aby slyšela můj hlas? Elenno, co jsi dělala celé ty roky? Kde jsi
byla? Jaké byly tvoje dny beze mne?

Jestli jsem první dny po jejím návratu doufala, že za mnou přijde,
tak teď už vím, že to neudělá. Po tom výstupu, který jsem jí udělala
se ani nedivím. Pravdou ale zůstává, že Anna je i její dcera a ona
by to asi vážně měla vědět. Pochopí vůbec proč jsem to udělala?
Já sama si nalhávám, že pro nás. Ale žádné MY už přece neexistuje.
Odpověď na tuhle otázku je jednoduchá. Udělala jsem to pro sebe.
Když nemůžu mít ji, můžu mít alespoň kousek z ní. Tehdy jsem vlastně
vůbec nepřemýšlela o tom, že to bude mít nějaké následky. Elenna
byla pryč a nic nenasvědčovalo tomu, že by se někdy vrátila. Anička
dokázala zaplnit to nekonečné prázdno a měla být jen moje. Ano.
Před dvěma lety to bylo právě takhle a teď je to najednou a zcela
nečekaně úplně jinak.

"To je ale hezký domeček, viď?" beru holčičku do náruče. Stojím
před nádhernou rezidencí. Rodinné sídlo Marshallů. Tady se rodily,
vyrůstaly a žily celé generace těch nejúspěšnějších podnikatelů.
Teď tu žije ona se svým synem.
Stačilo by projít úzkou, pískem vysypanou a pečlivě udržovanou
cestou a zazvonit. Stačilo by to k tomu, abych se znovu podívala
do těch stříbrných očí, které mě spoutaly svým kouzlem už při
prvním setkání.

"Půjdeme, broučku" políbím hebounkou tvářičku. Najednou mám pocit,
že ten dům je příliš daleko na to, abych k němu dokázala dojít.
Je stejně tak vzdálený jako ona.
"Nemyslím si, že by s vámi matka chtěla mluvit, slečno Parker."
David Marshall právě vystoupil z luxusního, černého BMW. "Ani já"
snažím se nedat najevo překvapení. "Sbohem, Davide" chystám se ho
obejít. "Možná byste si dala alespoň kávu, když už jste vážila
takovou cestu" zastaví mě. Jistě. Stojím před jejich domem a
vzhledem k adrese toho mého je jasné, že nejdu jen náhodou kolem.
"Možná příště" odmítnu rychle. Co tu vůbec dělám?! Zlobím se sama
na sebe a nejraději bych se viděla někde na druhém konci světa.
"Počkejte. Vaše dcera je unavená a vy také. Pojďte" vezme mě za paži
a donutí mě vstoupit na pískem vysypaný chodník. "Nechci obtěžovat"
pokusím se o chabou obranu. "Neobtěžujete, slečno Parker. Jsem rád,
že jste tady. Alespoň se vám mohu omluvit za své nevhodné chování
při našem setkání. Moc mě to mrzí. Opravdu. Promiňte mi to, prosím."

"Kávu vám přinesou za chviličku" usadí mě na pohodlnou pohovku.
"Mléko a dva cukry, že?" Jak tohle sakra ví?! "To nic, slečno
Parker" usměje se povzbudivě. "Půjdu se podívat, jestli je matka
doma. Udělejte si pohodlí, prosím."
Je až neuvěřitelné jak moc se jí podobá. Její oči, její úsměv, její
gesta. Bude mu patnáct a místo puberťáka tu přede mnou stojí téměř
dospělý muž. Měl bys být ještě kluk, Davide, pomyslím si hořce.
Měl bys mít hlavu plnou rošťáren a užívat si bezstarostnost mládí.
Místo toho tě už v dětství donutili dospět.

Je i stejně pozorný jako ona. Hezká dívka, ve slušivé zástěrce,
přede mne staví nejen kávu, ale i sklenici džusu s brčkem pro malou.
"Díky" pokusím se o úsměv. "Nemáte zač. Madam Elenna přijde
za moment" odpoví mi mile a zmizí kdesi v útrobách domu.