Hra na pravidla

75

"Andreo, nehledej ji. Je to příliš nebezpečné pro ni, pro tebe
i pro mě." "Ale Sam. Je tam někde sama a..." "Není sama. Je se svým
synem. A ona si poradí. Neboj se."

To, co mi Sam řekla, mnou otřáslo. Nádherná, sebejistá a úspěšná
Elenna Davis si prožívala své soukromé peklo, aniž by to kdokoli
z jejího okolí tušil.
Co všechno se muselo stát, aby malý kluk dokázal uprosit svou matku,
aby ho opustila a odešla? Jak strašné to asi muselo být, když ho
poslechla?
To byla ta doba, kdy přišla do firmy, dojde mi v zápětí. Doba, kdy
potkala mě.
Celý ten čas byla blízko svému dítěti, ale nemohla být s ním.
Elenno, jak jsi dokázala být tak silná? Jak jsi dokázala nemluvit
o tom? Jak se ti podařilo, že já jsem neměla o ničem ani tušení?
Jak jsem si toho vůbec mohla nevšimnout? Co se vlastně stalo ten
večer, kdy jsi odešla?
Stovky otázek na které mi nikdo neodpoví. Ani Samantha nic netuší.
Ten večer jí Patrick zavolal z Elennina telefonu a donutil ji odjet.
Neřekla mi z jakého důvodu ho poslechla tak rychle a já se raději
neptala. Už jsem věděla všechno a zároveň jsem nevěděla nic.
Jen jedno bylo jisté. Ona se nevrátí.

Nikdy jsem netušila, jak dlouhý může být den. 24 hodin, 1440 minut,
86400 vteřin se po tvém boku zdálo být okamžikem. Teď je to celé
století. I vteřina bez tebe je nekonečná.
Index v mé ruce je znamením, že první rok školy je úspěšně za mnou.
Pro tebe, lásko. Nejsi tu a já dál dělám všechno to, co jsi chtěla.
Plním tvá přání i když ty to ani netušíš. Dělám to automaticky,
protože vlastně nevím, co bych měla dělat jiného.

Zvonek u dveří rázně přeruší mé snění. Aspoň v myšlenkách jsem každý
večer s ní. Kdo to může být takhle pozdě? Jsem si jistá, že nikoho
nečekám. Rychle na sebe hodím aspoň župan.
"Ahoj" dívají se na mě velké, čokoládové oči. "A-ahoj" ustoupím
ode dveří, aby mohla nečekaná návštěva projít.