Hra na pravidla

94

Už je to tak dávno, co jsi mi poprvé dovolila slyšet tvůj smích.
Tenkrát jsem ho na tvé tváři dokázala vykouzlit já. Dnes to umí
naše dcera. Ten malý poklad, který spokojeně oddechuje kousek
ode mě. Hlavičku položenou na hebkém, růžovém slonovi, v náruči
svírá medvídka stejné barvy. Počet plyšáků bez kterých neusne, se
zvýšil na dva.
Je to zvláštní. Má spoustu hraček stejné barvy, ale jen tyhle dvě
mají své povinné místo i v postýlce.

Uvidím ji zase zítra. Přijde, pozdraví, věnuje mi jeden jediný
rychlý pohled a pak už se bude věnovat dítěti. Její oči jsou pořád
krásné, ale chybí v nich ten fascinující lesk, který jim dodával to
neskutečné kouzlo. Jen občas a opravdu výjimečně se mi podaří
zahlédnout ten něžný, stříbrný vodopád. Stane se to jen ve chvíli,
kdy má v náruči naši dceru.

"Tentokrát se s vámi bohužel rozloučím na delší dobu, Andreo"
osloví mě mladý muž. "Někam odjíždíte, Davide?" "Ano. Zítra odlétám
do Itálie. Začíná mi škola." "Tak hodně štěstí" pokusím se o úsměv.
"Vám oběma" dodám po chvíli. "Matka tu ještě zůstává. Nestihli jsme
vyřídit všechno potřebné. Přiletí za mnou později." "Dobře" vezmu
tuhle informaci na vědomí.
"Andreo" využije situaci, kdy jsme sami. "Jen velmi nerad ji tu
nechávám samotnou. Od doby, kdy jsme odsud odjeli, jsem to ještě
nikdy neudělal." "Rozumím, Davide." "Díky" stiskne mi ještě jednou
ruku.

Už je to týden co je David pryč a ona se neozvala. Znovu v ruce
držím telefon a znovu hledám odvahu jí zavolat.
"Ano?" "Anička by chtěla vědět, jestli se přijdeš aspoň rozloučit,
než odletíš" plácnu první co mě napadne. "Jistě...já...omlouvám se.
Nemám teď moc času" ozve se nejistě ze sluchátka. I dneska bezpečně
poznám, když lže. "Dobře. Přijď až budeš chtít." Nesnáším ticho
v telefonu! "El?" "Ano?" "Nemusíš s ní být u mě, jestli nechceš.
Můžeš ji vzít někam ven."  "Dobře. Díky."

Zazvoní u mých dveří hned to odpoledne. "Omlouvám se, že jsem
nezavolala, ale teprve před malou chvílí jsem se dozvěděla, že mi
zrušili schůzku." "To nic. Mám ji obléknout? Půjdete ven?" "Jestli
ti to nevadí..." "Vůbec ne. Pojď dál. Chvilku to potrvá. Tohle je
totiž jediná věc, kterou tvoje dcera opravdu nenávidí."
Během chvíle se pokojem rozlehne zoufalý křik, který jen potvrdí
moje slova. Dostat do malé mikiny obě ruce vyžaduje umění krotitele
tygrů a lovce dinosaurů zároveň.
"Aničko, ještě bundu" snažím se o klidný tón po předchozí bitvě.
"Ne!" Konečně spatří Elennu a rozběhne se k ní, jako k poslední
záchraně. "Mama" obejme ji ručičkama a zmáčí celou tvář.
"Ahoj, andílku. Pojď ke mně" přitiskne ji k sobě. "Neplakej" otře
slzičky. "Pěknej andílek" rozesměju se. "Ale ujišťuju vás obě, že
pokud na ni tu bundu nedostanu, nejdete nikam."
"Máma zlobí viď" pohladí dítě a posadí se s ním na gauč. "Dáme
bundičku a půjdeme na písek jo?" zkouší ji uplatit oblíbenou
zábavou. "Ne!" Naše dítě je stejně tvrdohlavé jako my obě
dohromady.
Nakonec mi nezbyde nic jiného, že použít osvědčený trik. Zatímco
v jedné ručičce zbožně svírá ovocnou tyčinku, podaří se mi na tu
druhou navléct jeden rukáv. Pak rychle přehodit a bunda je tam,
kde má být. "Uf" plácnu s sebou vedle Elenny. "Tak prosím. Můžete
vyrazit."