Hra na pravidla

98

Konečně dokážu otevřít oči a podívat se do něžného, stříbrného
vodopádu. Naklání se nade mnou a usmívá se. "Jsi tak krásná"
zašeptá, než mě znovu políbí. "Ne. To ty" obejmu ji.
Zbožňuju tohle mazlení po milování, ale dnes doufám, že to ještě
není konec. Chci ji. Chci se jí dotýkat stejně, jako ona mě
před chvílí. Jemně ji hladím a zabloudím dlaní pod tenkou látku.
Ta se povyhrne a já na vteřinu spatřím něco, co mě šokuje. Její záda
jsou poseta spoustou dlouhých, širokých jizev.
"Ne!" okamžitě se odtáhne a stáhne tričko zpět. "Musím jít" zvedne
se a rychle zamíří ke dveřím. "Elenno, počkej!"

"Lásko." Je v koupelně a chvatně se obléká. "Počkej." "Nemůžu.
Nemůžu, rozumíš?!" Konečně se na mě podívá. "Elenno, miluju tě."
"Tohle si nezasloužíš. Nezasloužíš si být se starou, znetvořenou
ženskou. Co jsem si vůbec myslela? Musím jít!" "Elenno!" Nenechá
se zastavit a během okamžiku zmizí ve tmě.

Nemůžu za ní jít. Vedle v pokoji spí naše dcera. Nemůžu ji tu
nechat samotnou. Teď bych ji stejně nepřesvědčila. Takhle rozrušenou
jsem ji ještě nikdy neviděla. Ani by nevnímala co jí říkám.
Jedno je ale jisté. Jestli jsem si až do téhle chvíle myslela, že
alespoň tuším co prožila, tak mě jediný pohled přesvědčil o tom,
že všechno bylo ještě tisíckrát horší. Elenno, kdyby už nebyl mrtvý,
zabila bych ho!

Moje první kroky vedou do kanceláře číslo 602. Ten obrovský chlap
přede dveřmi se rozkročí zřejmě proto, aby své povinnosti dodal
na vážnosti. "Madam si nepřeje být rušena" oznámí mi. "Jsem Andrea
Parker." "Nepřeje si být NIKÝM rušena" postaví se mi znovu do cesty.
Sakra! Mohla jsem tušit, že dostat se k ní bude problém. Zvlášť,
když si to nepřeje.
Sáhnu do kapsy a vytáhnu telefon. Až z kanceláře slyším vyzváněcí
tón. Asi by mě nemělo překvapit, že můj hovor nikdo nevezme.
'Miluju tě' pošlu sms. Žádná odpověď. 'Lásko, prosím...' Po chvíli
se ozve slabé cinknutí. 'Promiň' přečtu si na displeji.

Nikdy se k ní nedostanu, když to nedovolí. Elenno! Tohle, ale vážně
nemůžeš! Nevzdám se tě! Teď už ne!
"Můžeš mi říct, co se stalo?!" vrazí Samantha rázně do dveří. "To
nevím" odpovím unaveně. "Ne?! Nechce s nikým mluvit! Dokonce ani
se mnou! Zrušila všechny schůzky a nikoho k sobě nepouští! Andreo,
nemusím být Einstein, aby mi došlo, že to s tebou má něco
společného!" "Ale já to vážně nevím."
Počkám, až se právnička trochu uklidní a ve zkratce jí řeknu
o včerejšku. "To se ti vůbec neozvala?" dívá se na mě nevěřícně.
"Ale ano. Ozvala" ukážu jí sms s jediným slovem.
"Sam, potřebuju se k ní dostat. Musím s ní mluvit. Musím jí říct,
že už ji nenechám odejít." "Tak to se ti asi hned tak nepodaří.
Je pátek. Odpoledne odlétá za Davidem." "Letí do Říma?" "Ano."
"Sam, můžeš za mě vzít dnešní jednání u soudu?" "Jistě. Ale proč?"
"Protože si musím zařídit něco strašně důležitého. Díky" podám jí
složku a rychle opustím kancelář.