Hra na pravidla

7

"Dobré ráno, madam" stavím před ní kelímek s kávou. Neobtěžuje se
pozdravem a letmo zkontroluje hodinky. "Hm. Myslím, že to půjde"
obdaří mě svým chladným, stříbrným pohledem. "Pro mě?" konečně si
všimne mého dárku. "Vaše oblíbená, madam." "Slečno Parker, nepřeji
si abyste v té kavárně pracovala." "Nepracuju tam. Tohle je jediná
káva, kterou jsem dnes připravila. Netušila jsem, že to bude chyba.
Omlouvám se, madam. Už se to nebude opakovat."

Vážně???!!! To mám za to, že jsem chtěla udělat radost někomu, kdo
nejspíš vůbec netuší co to je! Vztekle buším do klávesnice a
proklínám se za ten pitomej nápad. Donést jí kafe! Co jsem si vůbec
myslela? Že by mi třeba mohla říct děkuju? Nebo, že by se nedejbože
usmála? To je pravděpodobnější, že tu na chodbě potkám marťana!

Na stole mám připravených několik složek. Dvě ekonomické úvahy a pár
překladů. To mám co dělat až do večera, povzdechnu si otráveně.
Ledová El mi definitivně zkazila náladu na celý den. Tím by se měla
živit, napadne mě škodolibě. Tohle umění ovládá dokonale.

"Potřebuju ještě jeden překlad" vejde jako obvykle bez zaklepání.
"Je to jen pár stránek a potřebovala bych to hned." "Jistě, paní
ředitelko" vezmu si od ní složku. "Ale...to je do italštiny. Říkala
jsem vám, že se sice domluvím, ale se psaním to není žádná sláva."
"Právě proto to potřebuju hned. Zkontroluju to a řekneme si, kde
jsou chyby. Berte to jako službu pro vás. Kurz italštiny zdarma."
"Nechtěla bych vás obtěžovat, madam." "Myslím, že vám nepřísluší
rozhodovat o tom, co mě obtěžuje a co ne, slečno Parker. Prostě to
udělejte a přineste mi to." Pravidlo číslo jedna, pochopím rychle.

"Madam" pokládám na stůl požadovaný překlad. "Máte to? Prima. Ani
vám to moc dlouho netrvalo" vezme si papíry a pozorně si je přečte.
"Čekala jsem to horší. Jediný problém, který máte je skloňování.
Vemte si židli a posaďte se ke mně. Podíváme se na to."
Poslušně splním požadované. "Tady, tady a tady. Vidíte to?" "Ano."
"Takže správný tvar slovesa........" Její tichý hlas se vzdálil
kamsi do pozadí. Obdivně pozoruju její profil. Je opravdu krásná.
Kolik jí vlastně může být? Tipuju ji tak na pětatřicet. Je perfektně
tvarovaná, spouštím zrak do jejího výstřihu. Závidím tomu, komu
tohle úžasné tělo patří. Vůbec nepochybuju o tom, že někdo takový
existuje. Někdo, kdo ji večer vezme do náruče a miluje se s ní.

Najednou si uvědomím, že je naprosté ticho. Rukou si podepírá bradu
a s pobaveným úsměvem mě pozoruje. "Objevila jste osmý světadíl,
Andreo?" ani se neznaží zamaskovat ironii. Spíš osmý div světa,
napadne mě. "Ne...já..jen jsem se zamyslela. Promiňte, madam."
"V pořádku. Tak můžeme?" "J-jistě, madam."