Hra na pravidla

70

"Vůbec si tě nezasloužím" kňourám tiše v její náruči. "Ne? Proč si
to myslíš?" líbá mě a její dlaně jsou čím dál důraznější.
"El, nemyslím si to. To je přece jasné. Děláš toho pro mě tolik."
"Nikdy nedělám nic, co nechci, kotě" nepřestává se se mnou mazlit.
"Třeba teď dělám něco, co chci úplně nejvíc. Už v parku jsem
nedokázala myslet na nic jiného, než na to, jak se s tebou budu
milovat. Strašně tě chci. Jsi tak krásná." Její hladové rty se
zmocní jednoho z mých ňader, aby mě rafinovaným, jemným sáním
přiměla zasténat. "Lásko!" "Dáváš mi víc, než tušíš, miláčku"
hraje si se mnou a já cítím jak moc po mě touží. Její vzrušení
mě přivádí k šílenství. "Elenno! Zblázním se z tebe!" "A já z tebe!"
rychle se sesmekne po mém břiše dolů. "Chci tě slyšet!" ponoří ústa
do mého vlhkého klína.
Svíjím se slastí pod hebkým jazykem a prosím ji, ať tahle chvíle
trvá co nejdéle. Vím, že se usmívá. A vím, že přesně tohle chtěla.
"Řekni mi, až budeš chtít, kotě" pronikne do mě prsty a miluje se
se mnou oběma způsoby najednou. "Ne! Ještě ne, lásko!" donutím ji
zpomalit.
Cítím, jak se chvěje. Je vzrušená stejně jako já. "Andreo!" zoufale
touží po mém vrcholu a já se stejně zoufale snažím ho oddálit. Vím,
že to nedokážu, ale i ta krátká chvíle stačí na to, aby zasténala
společně se mnou. Svíjí se nade mnou, aniž bych se jí dotkla.
"Proboha! Co to se mnou děláš?!" zasténá, když se naše vzájemná,
slastná křeč uvolní. "Miluju tě, Elenno. Chci, abys cítila to co
já, když jsme spolu" šeptám jí udýchaně a schovám ji ve své náruči.

"Někam jedeš?" ještě z postele sleduju, jak balí. "Ano. Budu teď dva
dny pryč" usměje se a sedne si ke mně. "Dobré ráno, kotě" dá mi
pusu na čelo. "Chci jet s tebou" zavrním tiše a schoulím se k ní.
"Ne. Zítra máš školu" obejme mě něžně. "Jednou snad můžu vynechat"
protestuju tiše, ale už dopředu vím, že je to zbytečné. "Ne. To
nemůžeš. Vždyť to není na dlouho, miláčku. Jednou se vyspinkáš a
jsem zpátky" směje se a zatváří se jako dospělák, který mluví s
dítětem. "Tak mi aspoň řekni, kam jedeš" škemrám a teď si jako dítě
opravdu připadám. "Opravdu to chceš vědět?" dobírá si mě. "Ano.
v žádném spise jsem neviděla plánovanou pracovní cestu." "Nejedu
pracovně, kotě." "Ne? Takže tam tedy nemusíš?" "Musím" políbí
mě znovu. "Není to pracovní a musíš tam?" uvědomuju si, že začínám
znít naštvaně. "Mhm. Musím tam, protože mi žena, kterou moc miluju,
kdysi řekla, že by chtěla holčičku. A že by chtěla, aby ta holčička
byla jako já." "Ano. To bych moc chtěla, lásko. Aby měla tvoje oči"
dívám se na ni překvapeně. "Takže teď musím odjet, abych jí dokázala
splnit tohle přání" dívá se na mě a stříbrné oči přetékají láskou.
"Elenno, ty...?" "Ano. V mém věku už není na co čekat." "Moc tě
miluju" schovám ji v náruči. "Nemám žádné zásluhy, kotě. Jen
uchovám genetický materiál a zbytek už bohužel, bude na tobě" usmívá
se plaše. "El....to je víc než....víc než... V tohle jsem ani
nedoufala."