Hra na pravidla

2

"Andy, prosím tě, mohla bys za mě zítra ráno zaskočit? Malá má zase
teplotu a máma může až v osm" volá mi ségra. Pracuje v kavárně
nedaleko mého zaměstnání. Je to takový ten malý, příjemný podnik,
kde dostanete kávu s sebou a ještě vám na kelímek napíší něco milého.
"V pohodě sestřičko. Ráno tam budu, ale musíš to stihnout do půl
deváté, jinak přijdu pozdě do práce."
Zítra vstávám v pět. Paráda. Pomyslím si otráveně. Moje neteř je
nemocná každou chvíli, takže kafe už umím opravdu prvotřídní.

Já toho budíka fakt nesnáším! Měla by s tou holkou zajít za nějakým
specialistou. Přece není normální, aby marodila takhle často. Kdo má
vstávat v tuhle nelidskou hodinu! Odhodím peřinu a přinutím se
zvednout polomrtvé tělo. Ze zrcadla v koupelně na mě zírá úplně cizí,
rozespalá tvář. Tohle nemůžu být já, ulidňuju se a vyvinu neskutečné
úsilí k nanešení pasty na zubní kartáček.
Za patnáct minut jsem zase Andrea Parker. Lehký make-up, řasenka a
rtěnka mě milostivě polidštily a zařadily zpět do kategorie Homo
sapiens. Kávu si dám až tam a snídani jako obvykle nestíhám. Cestou
musím napsat ségře, ať mi připraví aspoň nějaký sendvič, jinak budou
všichni až do oběda poslouchat můj protestující žaludek.

"Už zase?" přivítá mě soucitně Lily. "No jo, no. Co naděláš. Promiň,
že jdu jen tak tak, ale já to vstávání prostě nedávám" omlouvám se
majitelce kavárničky a tvářím se dostatečně zkroušeně, abych se
ušetřila kázání. "To je v pohodě. Hlavně, že jsi tady. Víš jak to tu
ráno vypadá" podá mi zástěru a počká až se obléknu. "Můžeme?" "Jistě.
Otevři nebo nám vyvalí dveře" kývnu směrem k frontě před výlohou.

Karamel, máta, crema, arabika, classic... beru jednu objednávku
za druhou a stavím před zákazníky jednotlivé kelímky. Na každém
z nich je nápis červeným fixem. Něco ve stylu: pro krásný den, hodně
štěstí, pro úspěch v práci... k některým z nich ještě přimaluju
smailíka nebo srdíčko. Podle toho o koho se jedná a jak ho odhadnu.
Je zajímavé, jaký tahle malá pozornost slaví úspěch. "Miluju vaši
kávu" obdaří mě úsměvem mladá dívka, když si přečte, že jí přejeme
sluníčkový den.

"Vanilka a hodně skořice" objedná si altový, sametový hlas. Hlas,
který mi pronikne až do morku kostí. Zvednu oči, abych se podívala
na jeho majitelku. Žena, která stojí před pultem mi v zápětí vezme
dech. V perfektně střiženém obleku, s bezchybným líčením,
s elegantním účesem a ocelově šedýma, téměř sříbrnýma očima se
na mě dívá a čeká na vyřízení své objednávky. "J-jistě" rychle se
otáčím ke kávovaru a připravuju požadované přísady. V ruce držím
kelímek a téměř bezmyšlenkovitě píšu: Té nejkrásnější ženě,
pro nejkrásnější den. Připojím srdíčko a položím před ní hotový
nápoj. "Díky" přiloží kartu a počká až se ozve pípnutí. Pak
bez pozdravu odejde.
Zřejmě si toho ani nevšimne, napadne mě a nevím, jestli mám být ráda
nebo cítit zklamání. "Karamel" ozve se z fronty. Další zákazník mi
nedá prostor pro myšlenky.