Hra na pravidla

104

"Jsi si jistá, že je to dítě opravdu moje?" vyjde Elenna se smíchem
z pokoje, z něhož se ještě před chvílí ozýval řev připomínající
právě lapeného tyranosaura.
"Jestli doktor Griffin neudělal někde chybu, tak naprosto, lásko"
ujistím ji škodolibě a vezmu jí dceru z náruče. O tom, že doktor
Griffin žádnou chybu neudělal, není ani nejmenších pochyb.
Barva těch roztomilých, malých kukadel se ustálila na něžné,
ocelově šedé a už teď je možné, sem tam zahlédnout povědomý,
stříbrný záblesk. Zatím tedy jenom když se vzteká, což dělá
u každého oblékání se železnou pravidelností.
"Zítra jsi na řadě ty" oznámí mi má láska tónem, který si s mou
škodolibostí rozhodně nezadá.

Naše první společné ráno. Začátek něčeho po čem toužím od chvíle,
kdy jsem ji spatřila poprvé. "Vanilka a hodně skořice" slyším ten
nádherný sametový hlas, jako by to bylo včera.
Teď je tady. Milující matka, autoritativní šéfová, mazlivé kotě a
neodolatelná milenka. Tohle všechno dokáže být v jediném dni.
"Co je, zlato?" vytrhne mě z myšlenek. "Ne, nic" usměju se na ni.
"Jen...jen...miluju tě" zašeptám nakonec, protože vůbec netuším,
jak pojmenovat to, co právě teď cítím.

"Musíme jet" políbí mě něžně. "V jedenáct mám schůzku a ty máš být
u soudu." "El, počkej" sáhnu na věšák a sundám malý svazek klíčů.
"Nevrátíme se spolu?" zeptá se překvapeně. "Doufám že ano, ale...
chci abys je měla."
Miluju ten něžný, stříbrný vodopád v jejích očích. "Nedívej se
na mě tak" sklopím oči v rozpacích. "Jak?" "Jako kdyby žádný svět
kolem nás neexistoval." "Ty jsi můj svět" obejme mě.
Jak je možné, že tak snadno najde slova pro něco, co se já marně
snažím říct už dávno.

Zítra poletí za Davidem. Ještě jsme o tom nemluvily, ale nezdá se,
že by měla v plánu požádat mě, abych ji doprovázela. Chápu, že
chtějí být spolu, ale mrzí mě, že mi to aspoň nenabídla. Mám z toho
pocit, jako by jednoho z nás chtěla vždycky na chvíli odložit.
"V kolik zítra poletíš" zeptám se, když už malá konečně spí a my
máme čas jen pro sebe. "Chtěla bych brzy. David má nějaké plány,
ale ještě nevím, jak mi to vyjde" přitulí se ke mně. "Dobře."
"Co je, kotě?" okamžitě zaznamená náznak hořkosti v mém hlase.
"Nic." "Nic?" "Ne, nic. Dej mi pusu" nakloním se k ní. "Mhm. Tak,
tedy nic" vyhoví mi. "Jen jsem se nezeptala, jestli nechceš letět
se mnou" odhalí mě, hned jak dokončí polibek.
"Miláčku, pojď sem" přitiskne se ke mně. "Tenhle víkend chceme
věnovat tomu, že nám v Římě najdemem byt. David už zarezervoval
nějaké prohlídky. A navíc to má být překvapení. Nechceš mu ho
zkazit, že ne?" usmívá se. "Ne. To určitě ne. Ale proč byt?" snažím
se pochopit o čem je tu řeč.
"Protože on nebude mít moc času, aby létal sem a Anička by v hotelu
neměla dost pohodlí. Uznej, že s sebou nemůžeme tahat hromadu
plyšáků a hraček pokaždé, když za ním pojedeme" cvrnkne mě do nosu.
"To vymyslel David?" zeptám se, protože se znovu zdráhám uvěřit
tomu, že patnáctiletý kluk přemýšlí jako dospělý. "Ano. Rád by vás
aspoň občas viděl, ale zároveň chce, aby vám nic nechybělo.
Nevadí ti to, že ne?" podívá se na mě vážně. "Máš báječného syna,
víš to?" obejmu ji pevněji.