Hra na pravidla

99

Největší a nejkrásnější fontána v Římě mě znovu uchvátí svým
kouzlem. Teď, kolem půlnoci, je osvětlená tak, že se každému musí
zatajit dech. Tady mě vzala poprvé za ruku. Ten večer se se mnou
milovala.
Sáhnu do kapsy a zkontroluju, že malá, semišová krabička je na svém
místě. Zlatý kroužek s malým kamínkem. Když jsem ho nedávno
zahlédla ve výloze, sevřelo se mi hrdlo. Bylo to, jako bych se
dívala do jejích, stříbrných očí.
To je snad opravdu osud, napadlo mě dnes odpoledne v tom samém
zlatnictví. Cena toho malého kroužku byla téměř stejná jako suma
na zvláštním účtu, kterému jsem z legrace říkala 'Moje budoucnost'.
Odkládala jsem tam peníze na založení své vlastní, soukromé praxe.
Už chybělo skutečně jen málo, abych si tenhle sen mohla splnit.
Najednou to ale není důležité. Ona je to, co chci nejvíc. Ona je
moje budoucnost.
Jestli Gino splní svůj slib, tak za chvíli přijde. Vlastně vůbec
nevím, co jí řeknu. Všechno přece ví už dávno. Ví to a přesto je
odhodlaná jít mi z cesty. Udělá to jen proto, že si myslí, že je to
pro mě to nejlepší.
'Jsme na cestě' cinkne mi sms. Gino nezklamal. Právě teď veze ženu,
po které toužím, sem. Na místo, které jsem si vybrala k tomu, abych
ji přesvědčila, že jenom ona je to, co je pro mě nejlepší.

Klapot jejích lodiček poznám mezi tisíci. Pomalu zamíří náměstím
směrem k osvětlenému monumentu. Neví o mně. Nemůže mě vidět, ale
já vidím ji. Konečně její kroky utichnou a ona stejně jako já
před chvílí, obdivuje ten zázrak z dávné minulosti.
"Potřebuješ drobné?" zeptám se, když se k ní nenápadně přiblížím.
Překvapeně se ke mně otočí a já spatřím dvě vlhké cestičky na její
tváři. I ona myslela na naše poprvé?
"C-co tu děláš?" zeptá se mě tiše. "Přiletěla jsem ti něco říct a
hlavně..." zaváhám "hlavně se na něco zeptat" dokončím větu.
"To snad mohlo počkat do pondělka" najde rychle ztracenou rovnováhu
a chystá se odejít. "Ne. To nemohlo" vezmu ji za ruku. Na jejím
zápěstí už jsou zase dva zlaté náramky. Chtěla mě tu mít s sebou,
napadne mě.
"Měla jsi pravdu" dívám se do stříbrných očí. "Nezasloužím si být
s někým, kdo se vzdá všeho pro někoho jiného. Nezasloužím si být
s někým, kdo to bez váhání udělá i podruhé. Elenno, nezasloužím si
být s tebou, ale chci udělat všechno pro to, aby ano. Ale abych to
dokázala, potřebuju čas. A ten mi můžeš dát jen ty." Vytáhnu z kapsy
krabičku. "Miluju tě" zašeptám, když ji otevřu.

Stojí přede mnou, ale nedívá se na mě. Z pod zavřených víček se
hrnou slzy a ona neudělá nic, aby je otřela. "Miluju tě" zopakuju
tiše, když ji obejmu. Nebrání se, ale její ruce zůstanou tam, kde
byly.
"Pojď" vysmekne se za chvíli z mé náruče a vykročí zpět k autu.
Ani se neohlédne, jestli ji následuju. "Do hotelu, Gino" požádá
řidiče.
"Pojď" řekne znovu a nechá mě projít do stejného pokoje jako
vždycky. "Chceš abych...?" kývnu směrem k místnosti, která bývala
moje. "Ne" vezme mě za ruku a vede mě do své ložnice.
Před koupelnou se zastaví. Sundá si sako a pověsí ho na jeden
z háčků. Potom si začne rozepínat košili. Pomalu, knoflík
po knoflíku, dokud nedojde na konec. "Lásko..." "Ne!" zastaví mě
prudce, když se k ní chci přiblížit. Otočí se mně zády a nechá ten
kousek oblečení sklouznout po ramenou na zem.