Hra na pravidla

52

Zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu a vykročím osvětlenou ulicí
domů. Neohlížím se. Sem už se nevrátím.
Elenna se Samanthou odešly z kanceláře před několika hodinami a jen
jedna z nich měla potřebu se se mnou rozloučit. Zbylý čas
v kanceláři jsem věnovala hledání, alespoň trochu ucházející, práce.
Ředitel jedné z velkých firem ve městě hledá asistentku. Konkurz je
za tři dny. Když budu mít štěstí, tak si ani moc nepohorším. A když
ne... Na to teď nechci myslet. Tohle rozhodnutí by mě a mou rodinu
mohlo stát víc, než si jsem v tuhle chvíli ochotna připustit.
Na Elennině stole leží má výpověď a malý lístek s jediným slovem.
Promiň.

"Ségra?" zvednu telefon. "Už jdu domů" odpovídám na běžnou otázku
co dělám. "Jestli chceš, tak se zítra vyspi. Vezmu za tebe kavárnu"
nabídnu jí hlavně proto, že vím, že já rozhodně spát nebudu. "Ne.
Nic. Jen jsem si vzala pár dnů volna. Nic se neděje, neboj"
uklidňuju hlavně sebe. Jen nevím, jestli příští měsíc zaplatíme
nájem, uvědomím si.

"Ahoj, Lily. Jak se máš?" obejmu starou známou a natáhnu se
po zástěře. "Andreo! Co tu děláš? Nevěděla jsem, že dneska přijdeš"
vítá mě nadšeně. "Mám trochu volna, tak jsem chtěla, aby si ségra
odpočinula. Doufám, že ti to nevadí." "Vůbec ne. Ráda tě vidím. Snad
si to ještě nezapomněla" mrkne na mě a jde otevřít. Během chvilky
přede mnou stojí fronta a nedovolí mi myslet na nic jiného než kávu.
Vrátila jsem se tam, kam patřím, lásko.

Tři zmeškané hovory od Sam, prohlížím telefon, když mi konečně
dorazí střídání. "Díky, ségra" dostanu pusu na tvář. "To nic. Můžu
dneska vyzvednout malou?" zeptám se ještě. "Jasně, ale..." "Já vím.
Do šesti doma" šťouchnu do ní a obě se rozesmějeme.

"Sam? Sháníš mě?" promluvím do sluchátka. "Jestli tě sháním?! Děláš
si srandu?! Kde jsi?! Co to má znamenat?!" zahrne mě otázkami
bez pozdravu. "Teď jdu domů, odpoledne vyzvednu malou neteř a
půjdeme na zmrzlinu. Udělám si hezký den, Sam" odpovídám klidně.
"Uděláš si hezký den?! Stůl máš plný nevyřízených věcí, od rána tu
zvoní telefon, Elenna šílí a ty si uděláš hezký den?!!!" "Jo. Já si
udělám hezký den. Myslím, že jednou za čas na to mám nárok. Madam
Davis šílet nemusí. Všechno na následující dva dny má připravené."
"Andreo, co se stalo? Kdy se vrátíš?" je čím dál víc nervózní.
"Nech to být, Sam. Jsem ráda, že jsem tě mohla poznat" ukončím
hovor a ten další, který přijde hned v zápětí už nepřijmu.

"Teto, ty jsi stejně nejvíc nejlepší" objímá mě prcek a vtiskne mi
na tvář ulepenou pusu. Jak moc může malý, dětský svět prozářit slib,
že se zítra půjdeme učit plavat. Holčička se mě drží jako klíště a
důležitě mi vysvětluje, že pak už bude opravdický kapitán. Jen kdyby
bylo všechno v životě tak jednoduché.