Hra na pravidla

61

Lehká broskvová vůně a hebké rty na mé tváři. Na takovéhle probuzení
bych si snadno dokázala zvyknout. Usmívám se s ještě zavřenýma
očima. "Miláčku" zavrním spokojeně v reakci na její nahé tělo těsně
přimknuté k mému. "Dobré ráno, kotě" zašeptá mi tiše. "Dobré ráno"
otočím se k ní a stříbrné oči mě zahrnou přívalem něhy.
Je svěží jako ranní rosa a pobaveně pozoruje, jak se líně protahuju.
"Musíme vstávat" políbí mě na čelo. "Ne! Je strašně brzy" protestuju
ospale. "Je půl jedenácté" rozesměje se. "Cože?! To jako vážně?!"
proberu se okamžitě. "Mhm. Spala jsi tak sladce, že jsem neměla to
srdce tě budit."

"Neříkala jsi, že jdeme na snídani?" zeptám se, když nezamíříme do
restaurace, ale vyjdeme zadním vchodem ven před budovu. "Vždyť
jdeme" vezme mě za ruku.
Mineme několik menších srubů a za nimi se před námi otevře nádherná
krajina. Rozsáhlé lesy a zelené louhy, lemované skalami, sahajícími
až kamsi k blankytně modré obloze.
"Líbí?" usměje se a vykročí úzkou pěšinou. "Tamhle, vidíš?" ukáže
před sebe po chvíli na další kouzelné stavení, postavené v úžasném,
rančerském stylu. "Naše snídaně" vezme mě kolem ramen.

"Ahoj, Rosie" pozdraví prostě, když vejdeme dovnitř. "Eli, holčičko
moje!" obejme ji statná žena vřele. "Skoro jsem nevěřila, že jsi
tady. Je to už tak dlouho. Ukaž se. Jsi tak hubená! Máš vůbec čas
se najíst?" vítá jí nadšeně a vůbec jí nevadí, že jí nedává žádný
prostor k odpovědím.
"A tohle je?" podívá se na mě zvědavě. "Rosie, to je Andrea" vezme
mě má láska nesměle kolem pasu. "Každý, kdo přijede s tebou je tu
vítán" dostane se i mě vřelého objetí, když se ženě podaří překonat
překvapení.
"A taky je hubená! Jak v tom městě vůbec žijete?!" pokračuje
v lamentování. "Tak šup ke stolu!" zavelí.
Domácí chléb, domácí máslo, domácí sýr a obrovský hrnek mléka.
"Chutná?" usmívá se hospodyně, když vidí jak v nás rychle mizí
velké, tlustě namazané krajíce.
"A na večeři přijdete k nám" oznámí velitelským tónem, když mě
s Elennou provedou srubem a poučí o výrobě všech mléčných lahůdek,
které jsem právě ochutnala.

"Chceš o tom mluvit?" zeptám se tiše, když pomalu pokračujeme dál,
mezi voňavými loukami. "O čem?" "Třeba o Rosie." "Není k tomu moc,
co říct" zastaví se. "Po smrti rodičů to byla ona a její manžel,
kdo udělal všechno proto, aby alespoň trochu zaplnili to prázdno.
Je to moje rodina. Stejně jako většina lidí, kteří tu žijí."
"Myslím, že jsem pro ni byla docela překvapení" sklopím provinile
oči. "To ano" vezme mě do náruče. "Je to totiž poprvé, co jsem
přivedla někoho s sebou."

Toulat se s ní bylo něco neskutečného. Vzala mě k pastvině,
po které líně bloumalo stádo krav a potom k další, o hodně menší
kde se čerstvě narozená telátka bojácně schovávala za své mámy.
"Vidíš to černé? Tomu ještě není ani týden" poučila mě. "Pojď"
vykročila mezi mláďata a pomazlila se s každým z nich. "Neboj se"
smála se mému váhání. "Jsou to všechno ještě mimina."
Dokázala mě okouzlit dalším tisícem způsobů. Je nádherná, když
nastaví tvář slunci, když si lehne do měkké trávy i když si jedno
její stéblo vsune mezi rty.