Hra na pravidla

59

Její tvář se něžně otírá o tu mou. Nenechavé ruce pod peřinou
z bílé, voňavé pěny jsou hlavní příčinou toho, že můj dech ztěžkl
a srdce bije tak, že ho musí slyšet i ona. "Lásko." "Ano?"
ochutná kůži na mém krku a jemně ji stiskne mezi zuby. "Miluju,
když se mě dotýkáš." "Takhle?" najde dva vzrušením vztyčené pahorky
a mazlí se s nimi tak, že se mé tělo žádostivě prohne a nechtěně
tím prozradí, že chce mnohem víc.
Rychle mě halí do měkké osušky jen proto, aby ji za pár vteřin
odhodila a nedočkavě mě položila do široké, pohodlné postele.
"Kotě!" šeptá vzrušeně a hladově se zmocní mých úst. Teď
rozhodně není čas na hraní. Můj klín hrozí výbuchem, aniž by se mě
dotkla a ona to ví. "Tak pojď!" bere si mě oběma způsoby najednou
a stačí jí jen pár vteřin k tomu, abych se rozechvěla v nekonečné
slasti.
"Mhm" zavrní spokojeně, když už mě znovu něžně líbá. "Tohle se mi
moc líbilo." "Strašně mě vzrušuješ" zabořím stydlivě tvář do jejího
krku a ona mě schová ve své náruči.

"Půjdeme" zvedne se a donutí k tomu i mě. "Večeře" zasměje se mému
nechápavému výrazu. "Tohle si oblékni" hodí po mě džíny, tričko a
kostkovanou košili. "To jako vážně?!" překvapení dnešního dne
neberou konce. Zvlášť proto, že ona si obléká totéž. "Broučku, jsme
na ranči. Lodičky do místního dress code opravdu nezapadnou" podá
mi vysoké, kožené boty. "Tomuhle se říká koně" usměje se a počká až
se obuju. "Wow" zatleská uznale. "Neznat tě, tak si myslím, že už
si se jako kovboj narodila" obejme mě. "A tvůj zadeček v mých
džínách je prostě dokonalej" pošeptá mi ještě.
Dokonalá je hlavně ona. Znám ji ledově, bezcitně chladnou. Znám ji
vášnivě žhavou, sršící žárem a teď přede mnou stojí uvolněná,
opájející se, alespoň na chvíli získanou, svobodou. Kolik tváří
ještě máš, lásko?

"Všechno v pořádku, madam Elenno?" zeptá se mladík, který přinesl
pití. "Ano, Ryane. Díky" usměje se na něj.
Sedíme v malém salonku u stolu pro dva. Stejně jako celý penzion
je laděn do rančerského stylu a působí velmi příjemným,
uklidňujícím dojmem. Atmosféru ještě umocňuje praskající oheň
v blízkém krbu.
"Líbí se ti tu?" vezme mě za ruku. "Je to úžasné. Ještě nikdy jsem
takový podnik neviděla. Je to fantastický, podnikatelský nápad"
přiznám bez váhání. "Vlastně je to malá, skoro rodinná farma. Ten
vynikající sýr, se vyrábí tady a nikde jinde ho neochutnáš. Stejně
tak stejky. Maso pochází z místního chovu. Zítra ti to tu všechno
ukážu."
"El...chceš mi říct, že..." "Není to sice součástí korporace, ale
ano. Vybudovala jsem to tady společně s lidmi, kteří tu pracují.
Většina z nich byli velmi dobří přátelé mých rodičů a tohle je pro
ně nejen práce, ale především koníček. Ryan je syn místního honáka.
Celý den stráví s otcem v sedle a večer se jako zázrakem promění
v číšníka."

"Ale proto tu nejsme" sáhne do kapsy a položí přede mne bílou
obálku. Z univerzity, přelítnu ji rychlým pohledem. "Víš, co je
uvnitř?" podívám se s obavami do stříbrných očí. "Ne. Ale chtěla
jsem být u toho až to zjistíš" usměje se povzbudivě. "Otevři to"
políbí mě do dlaně.