Hra na pravidla

101

Venku svítá. Místo vedle mě je ještě teplé a přes dveře slyším
šumění vody. "Dobré ráno, lásko" vklouznu k ní a vezmu ji do náruče.
"Ahoj, kotě" políbí mě. "Proč vstáváš takhle brzy? Šly jsme spát
sotva před hodinou." "Protože jsem se v té velké posteli cítila
úplně opuštěná" postěžuju si. "Ano?" "Ano. Stýskalo se mi." "Tak
to je vážné." "Ani nevíš jak moc" přitisknu se k ní a nenechám ji
na pochybách o tom, co chci právě teď hned dělat. "Ještě nemáš
dost?" zeptá se na oko překvapeně, ale její ruce už dávno hledají
všechna ta místa, na kterých je mám nejraději.
"Řekneš mi, jak to chceš?" "Ještě to nevíš?" "Ne" zatváří se
nešťastně, ale smyslně skousnutý spodní ret mi jasně prozradí, co
všechno se za malou chvíli stane.
Tentokrát se nezdržujeme osuškou. Na něco takového není čas.
Chvilka jejích něžností ve sprše a já jí nedočkavě nabízím svůj
klín hned, jak se vrátíme do postele. "Zpomal, kotě" i z jejího
hlasu je slyšet vzrušení. Zblázním se z ní. Je neuvěřitelné jak
málo jí stačí k tomu, aby mě donutila šílet touhou po jediném dotyku.
Právě teď se ale rozhodla, že nejdřív ochutná každou moji část.
A udělá to, přestože chce totéž co já.
"Bože!" zasténá společně se mnou, když jedna z jejích dlaní konečně
zabloudí tam, kde ji chci mít nejvíc. "Jsi tak vlhká." Jemně si
hraje s mým nejcitlivějším místem a pozoruje, jak rychle padám
do propasti rozkoše. "Líbí se ti to" zašeptá mi do ucha. "Ano!
Nepřestávej!" "Takhle to chceš?" "Elenno!" slyším se ještě a pak
už mě nápor slasti doslova vymrští do její náruče.
Něžně mě líbá a usmívá se. "Co je?" zeptám se ještě roztřeseným
hlasem. "Nic." "Řekni mi to" dožaduju se odpovědi. "Jen si myslím,
že tohle rozhodně nebylo to, co jsi chtěla" dobírá si mě. "Mmmmmm.
Strašně mě vzrušuješ" začervenám se. "Miluju, když se stydíš"
obejme mě.
"Teď už musíme vstávat" pobídne mě. "Za hodinu bude David dole
v restauraci." "Mám jít s tebou?" "Jistě. Jdeme na snídani. Nebo
nechceš?" zeptá se nejistě. "Chci. Jen nevím jestli...jestli je to
vhodné. Chcete být spolu." "Andreo, David je můj syn. Pokud
chceš mít mě, musíš chtít i jeho" podívá se na mě vážně. "Takhle
jsem to přece vůbec nemyslela. David je úžasný člověk. Kéž by
jednou byla taková i Anička. Ale co když mu bude vadit že...že..."
Najednou nevím jak pokračovat. "Určitě mu nebude vadit, když se
s námi nasnídáš" políbí mě něžně. "Tak takhle jsem to taky
nemyslela" zamumlám tiše. "Já vím. Pojď ke mně" obejme mě. "Vždyť
ho vůbec neznáš. Nemusíš mít strach."

"Nedívej se" zaprosí tiše, když se chystá vstát. "El..." "Prosím."
"Dobře" vzdám se rychle. Udělám všechno proto, aby byla šťastná.
Miluju ji. Chci ji. Chci ji přesně takovou jaká je, ale potřebuje
čas na to, aby to pochopila.

"Můžeme?" usměje se a počká až kývnu na souhlas. "Neboj se" políbí
mě ještě.