Hra na pravidla

29

"Sam, to bylo neuvěřitelé. Ty jsi byla neuvěřitelná. Slib mi,
prosím, že mě ještě někdy vezmeš s sebou." "Ty mluvíš?" rozesměje
se žena v pánském saku. "Celou cestu zpět jsi mlčela jako zařezaná."
"Protože ještě pořád nedokážu pochopit, jak jsi případ na minimálně
pět stání, dokázala uzavřít a vyhrát během dvou hodin."
"Andreo, je to Samantha Wilson. Právě proto je tady a vy máte štěstí,
že se můžete učit od té nejlepší." Elenna Davis se fakt usmívá.
"Sam, bylo to v pohodě?" "Ano Eli. Udělala jsem to přesně tak, jak
jsme se domluvily. A Andreo, tohle nebyl můj koncert. Tohle byla
práce tvé šéfky. Já jsem jen prodala to, co ona vymyslela."
"Madam?" Odpovědí je mi jen neurčité pokrčení ramen.

"Slečno Parker, na další návštěvu soudní síně si budete muset chvíli
počkat. Jak jistě víte, pozítří letíme do Říma a já opravdu nesnáším,
když někomu zůstane na stole rozdělaná práce." "Jistě, madam."
"Poletíš s námi?" dívám se s nadějí na Samanthu. "Poklade, nemůžu
tu zůstat do nekonečna. Za ty dva dny toho udělám spoustu. Navíc mě
tam nepotřebujete. Tohle bys zvládla i ty. Je to jasné, skvěle
připravené, nemůže se tam nic stát."
"Já jen...myslela jsem, že s námi poletí právník." "Elenna je skvělý
právník. Ty to ještě nevíš, ale je lepší než já. Pochopíš to
až odjedu a budete pracovat společně."
"Sam, to přece není pravda" ohradí se moje šéfka rázně. "Ale je.
Ten dnešek bych já vyřešila na třikrát. Jen díky tobě to skončilo
už dnes. Andreo, máš opravdu štěstí" otočí se ke mně ještě.

Je vážně tak dobrá? Samotný mýtus v podobě Samanthy Wison jí dnes
složil poklonu. Elenno proč?! Proč se zase převaluju v posteli a
myšlenky na tebe mi kradou spánek. Tvé vláčné tělo v mé náruči.
Tvá jemná dlaň na mé tváři. Proč jsem s tebou sakra musela tančit?
Proč jsem tě prostě nenechala být? Andreo, takhle jsem to přece
vůbec nemyslela...a jak jsi to myslela, lásko? Nevím, co bylo horší
.. vážně?! Elenno, ještě teď cítím tvoji kůži na svých rtech.