Hra na pravidla

60

Pomalu roztrhnu obálku a vyndám složený arch papíru. "Bojíš se
zklamání?" sleduje mě pozorně. "Ano. Ale spíš toho tvého" usměju se
nejistě. "Kotě, mě nemůžeš zklamat. Vím co umíš a jaká jsi. Tohle
na tom nemůže nic změnit, ať už to dopadlo jakkoli." Znovu mě
vezme za ruku. "Tobě by nevadilo kdyby...?" dívám se na ni
nedůvěřivě. "Popravdě. Vadilo. Ale spíš proto, že by mi to přišlo
nespravedlivé. Pojď sem" přitáhne si mě k sobě. "Nemusíme vždycky
vyhrát. Ale musíme vědět, že jsme se o to alespoň pokusili" políbí
mě něžně. "Tak?" kývne směrem k papíru v mé ruce.

"Elenno!" ani nevím, jak jsem se ocitla na jejím klíně. "Tady to
vypadá, že se někomu začal plnit sen o tom, jak se stane velkým
právníkem" směje se a zvedne hlavu, aby mi nabídla své rty. "Čti"
podávám jí nadšeně dopis.
Nejen, že mě přijali. Uznali mi i ty tři předchozí roky a stípko
je jen další obrovsky sladkou třešničkou na pomyslném dortu.
"Tohle je ještě lepší, než jsem doufala" obejme mě pevně. "Myslím,
že si zasloužíš malou oslavu" kývne na Ryana.
Během okamžiku se na stole objeví lahev šampaňského. Přede mnou
navíc stříbrný tác s nádhernou růží a malou semišovou krabičkou.
"Gratuluju, kotě" políbí mě znovu. "Teď mám opravdu všechno" tulím
se jí šťastně v náruči a snad si ani neuvědomuju, že jsem to
vyslovila nahlas.

"El, je nádherná" skloním se k růži a slastně přivřu oči pod
náporem jemné vůně. Sedí naproti mě, hlavu roztomile podepřenou
rukama a s úsměvem mě pozoruje. "Otevřeš to?" kývne směrem ke
krabičce opatřené jemnou, stříbrnou stužkou. "Můžu?" "Mhm. Je to
pro tebe."
Opatrně rozvážu stříbrnou smyčku. "Elenno! Je úplně stejný jako ten
tvůj!" vydechnu překvapeně nad jemným, zlatým náramkem. "Mhm.
Dala jsem ho dělat v den, kdy mi jedna krásná, ale strašně tvrdohlavá
slečna slíbila, že to s tou právničinou přece jenom zkusí" mrkne
na mě rozpustile. "Můžu?" natáhne se ke mně a zapne řetízek na mém
zápěstí. "Sluší ti" přitiskne rty vedle šperku. "Děkuju" znovu se
pohodlně uvelebím na jejím klíně a přitulím se k ní co nejvíc.
"Miluju tě" zašeptá mi do ucha. Ta dvě malá slova zapřičiní, že
doslova ztuhnu. "Co je?" zeptá se znepokojeně. "N-nic. J-jen...
ještě nikdy...neřeklas mi to" koktám překvapeně. "Podívej se na mě"
přitáhne si můj obličej k tomu svému. "Já" zaváhá na chvíli. "Ještě
nikdy jsem to nikomu neřekla."
"Chci to slyšet znovu" prosím jí mezi polibky. "Miluju tě." "Ještě."
"Miluju tě."