Hra na pravidla

88

Dítě nadšeně fouká do trubičky a směje se vyskakujícím bublinám.
Další obrovský objev v jejím malém, dětském světě. "Aničko"
pokárám ji tiše. "Zlobíš" dodám ještě, když se na mě zvědavě podívá.
"Ne" zavrtí hlavičkou a nasadí lítostivý, štěněcí výraz. Moc dobře
ví, jak mě obměkčit a přesvědčit téměř k čemukoli. Tentokrát se ale
nenechám. "Hezky seď nebo večer nebude pohádka" vezmu jí sklenici a
postavím ji zpátky na stůl. "Chci!" mává ručičkama a dožaduje se
svého pití. "Dobře" rezignuju. "Ale budeš jen bumbat. Žádné bubliny"
přisunu jí nápoj blíž, ale ona se na něj ani nepodívá. Její kukadla
jsou upřená na schodiště, po kterém schází ONA.
Bože Elenno, jsi nádherná. To je to jediné co mě napadne a na malý
okamžik zapomenu dýchat. Vůbec se nezměnila. Jako vždy perfektně
nalíčená, vlasy stažené do slušivého drdolu a dokonale střižený
oblek. To vše ještě podtrhují elegantní lodičky. Její oblíbená,
černobílá kombinace. Tu jsem na ní vždycky milovala nejvíc.

Konečně se přinutím vstát a vezmu holčičku do náruče. Ta, zvyklá
vídat mě v téměř totožném, pracovním oblečení natáhne ručičky
k ženě před námi. "Mama!" "Ano, broučku, tohle je taky tvoje máma."
Už ve chvíli kdy tu větu vyslovím, mi dojde, že takhle to rozhodně
být nemělo.

"C-Co?!" Ocelově šedé oči překvapeně zírají střídavě na mě a
na dítě, které s vytrvalostí sobě vlastní, stále opakuje slovo
mama a snaží se vykroutit z mé náruče, aby se mohlo seznámit s tou
osobou, kterou vidí poprvé v životě.
"Aničko, nezlob!" zvednu trošku hlas a jsem vlastně ráda, že si
maličká nechtěně vyžádala moji plnou pozornost.
"Ona...Ona se jmenuje..." Elenna se marně snaží ovládnout své emoce
a pochopit celou situaci. "Jmenuje se Anna. Po své mámě."

Kolem nás se rozprostře zlověstné, nepříjemné ticho narušené jen
klapotem luxusních, černých střevíčků. Zjevně šokovaná Elenna Davis
nervózně přechází po místnosti.
"Udělala jsi to bez mého souhlasu" vydechne zády ke mně, když se
konečně zastaví. "Udělala jsem jen to, co jsme naplánovaly"
namítnu tiše. "To snad byla úplně jiná situace, nemyslíš?!" otočí
se prudce.
"Dobře" promluví už o poznání klidněji. "Vždycky jsem dostála všem
svým závazkům. Ani teď to nebude jinak. Kolik?"
Ať už jsem čekala cokoli, tak tohle rozhodně ne. Žena, kterou jsem
milovala tak, že bych pro ni byla ochotná zemřít, mi nabízí peníze
za... Za co vlastně? Že jsem porodila její dceru?
"Co-cože?!" Teď jsem to já, kdo nedokáže skrýt překvapení. "Proto
jsi přece tady ne?" Stojí přede mnou a ocelově šedé oči se zbarvily
starým, známým stříbrným mrazem.
"Ne. Jsem tu proto, že jsem myslela, že naše dcera by měla vědět,
že ať se stane cokoli, je na světě ještě někdo, kdo ji miluje
stejně jako já. Ale zjevně to tak není takže... Půjdeme, koťátko"
políbím holčičku na tvář. "Tady jsme v úplně špatném domečku."
"Počkej! Tohle bychom měly vyřešit hned!" Její hlas mě sice zarazí,
ale určitě ne proto, abych jí vyhověla.
Sáhnu do zadní kapsy džín, vytáhnu zlatou kreditní kartu a hodím jí
ji k nohám. "Teď už je to vyřešené" otočím se zpátky ke dveřím.