Hra na pravidla

19

"Prozradíte mi teď, co slavíme, madam?" zeptám se, když číšník
sklidí ze stolu a postaví před nás dvě sklenky. "Slavíme? No, proč
ne, když tomu tak chcete říkat" usměje se na mě. "Dnes slavíme jedno
vítězství. Mé vítězství, samozřejmě." "Na to přece musíte být zvyklá,
madam." Vůbec nepochybuju o tom, že pro ženu přede mnou, je
jakákoli výhra každodenní samozřejmostí. "Myslíte?" "Jistě. Není
možné, aby někdo jako vy prohrál." "Někdo jako já?" překvapeně
zvedne obočí. "Kdo si vlastně myslíte, že jsem, Andreo?" zvedne svou
sklenku a vybídne mě k přípitku.
"Sedím tu s vámi, povídáme si, jím, piju, dýchám a když se poraním,
krvácím. Stejně jako vy. A stejně jako vy nebo kdokoli jiný občas
prohrávám. Překvapuje vás to?" "Vlastně ano, madam."

"Chutná vám?" kývne směrem ke sklenici se kterou si nervózně hraju.
"Je výborná, paní ředitelko. Na rozdíl od Jacka Daniel'se" přiznám
nesměle. "Pak vám musím říct, že máte vynikající vkus, slečno Parker"
usmívá se pobaveně. "Tohle je Talisker. Skotská, která pochází
z ostrova Skye a je stará 25let. Je to přesně to pití, které si dnes
zasloužím za to, že jsem jednu tvrdohlavou, paličatou dívku
přesvědčila, že stát se může jenom to, o co se skutečně aspoň
pokusíme."
"Jsme tu, protože jsem souhlasila se studiem, madam?" "Jistě. Jsme
tu, protože tohle je vítězství ve které jsem ani nedoufala. Zdá se
vám to málo, Andreo?" "Ne, madam. Jen jsem myslela...to nic.
Omlouvám se." Jistě. Já rozhodně nejsem ten s kým by se rozhodla
oslavit zkoušky. Vlastně ani nevím jestli je udělala, když toho má
v práci nad hlavu. Kde vůbec bere čas na přípravu?
Mlčky mě pozoruje a potutelně se usmívá. "Andreo?" vytrhne mě
z myšlenek její hlas. "O-omlouvám se, paní ředitelko. Jen jsem se
zamyslela" koktám zmateně, jako kdyby měla možnost vidět do mé hlavy.
"Zdá se, že hodně přemýšlíte, slečno Parker" zaslechnu škodolibost
v jejím hlase. "Doufám, že vám to vydrží, protože od včerejšího
večera mi ubyla jedna povinnost a pokud o to budete stát, budu mít
čas věnovat se vaší přípravě."
Právě mi oznámila, že úspěšně dokončila další vysokou školu!!!
"To je skvělá zpráva, madam. Gratuluji" ani si neuvědomuju jak
nadšeně to zní. "Tohle jste chtěla vědět, Andreo?" "Ne, paní
ředitelko. Já... omlouvám se. Nic mi do toho není." "Ne. To opravdu
není."
Zdá se mi to nebo opravdu není naštvaná? "Slečno, Parker..."
"Pamatuju si všechna pravidla, madam" přeruším ji rychle. "Vážně se
omlouvám. Už se to nestane." Už podruhé mám možnost slyšet její
smích. "Na někoho, kdo je tak odhodlaný ctít mé zásady, jste dost
odvážná" upije ze své sklenky. "Hlavně mám obavy, že uvedete
v platnost pravidlo o hloupých otázkách" teď už se rozesměju
společně s ní.

"Elenno, lásko, kdybych tušil, že se dnes potkáme, udělal bych si
čas jen pro tebe" vysoký, elegantní muž bere její ruku a zvedá si ji
k ústům. "Koukám, že se skvěle bavíš. Škoda, že jsi mě taky
nepozvala" usmívá se žoviálně. "Nepředstavíš nás?" "Tohle snad není
nutné Patricku!" "Omluvte moji ženu, slečno. Etiketa jí toho nikdy
moc neříkala." "Patricku...!!!"
"Jsem Andrea Parker, sekretářka. Těší mě Mr Davis" přeruším ji
rychle než stačí dát průchod svému vzteku.
"Mr Davis???" podívá se na ni s úšklebkem. "Jistě. Rád vás poznávám,
slečno Parker" stiskne mi ruku. "Andrea je krásné jméno, že lásko?"
otočí se zpět ke stříbrným očím, které se v jediném okamžiku
proměnily ve dvě zamrzlá jezera. "Patricku to stačí!"