In the Nook (Taekook/Vkook) CZ

6.

Taehyung P. O. V.

Chtěl jsem zůstat doma i dneska, protože je pátek a my máme spojenou matiku s béčkem, ale Hoseok už mi psal, že s Jiminem nakonec přijdou. Taky je nechápu, klidně to mohli nechat až na pondělí, ale chápu, oni jsou ten typ, kteří zbytečně nemeškají, nezadělávají si na zbytečných problémech.

„Štěňátko?" zaslechnu mámin sípavý hlas hned za mnou. Je rozcuchaná, jako by teď vstávala, což je vlastně možné, velké kruhy pod očima a nervózně si mne prsty. Svraštím obočí nad tím pohledem, nelíbí se mi, už teď je mi jasné, že jí došli cigarety, hned se mi tahle teorie potvrdí, když ke mně natáhne ruku s penězi.

„Prosím...koupíš..."

„Eomma, říkal jsem, že to nebudu kupovat, ani mi to neprodají..." máma se ke mně připlouží a chytne mě za ruce, má je studené a celé se jí klepou.

„Prodají...běž do tabáku u toho přechodu, když se jde do obchodu, tam ti to prodají, broučku, prosím...maminka to potřebuje..." zlomeně na ní pohlédnu a chytnu její tváře do svých dlaní.

„Nepotřebuje. Eomma, prosím...já ti to nekoupím." Máma se zamračí a jde vidět, že se drží, aby na mě nevyjela. Trochu vyděšeně od ní odstoupím a vyběhnu ven ze dveří, než mi stihne peníze zastrčit do kapsy. Chce cigarety, tak ať si pro ně jde, ale já jí je dobrovolně kupovat nebudu.

***

Vejdu do školní šatny, zase jsem tady o něco dřív, ale toho využívám. Rychle se přezuju a zamířím po schodech nahoru, nejdu ale do učebny, nemělo by to smysl, přišel jsem dřív, abych se vyhnul Daeminovi, ale když si půjdu sednou do lavice, nemělo by to žádný význam, když by za mnou stejně šel.

Přestávku strávím na záchodě, na tom záchodě, o kterém naštěstí nikdo neví. Proběhnu ještě tichou chodbou a otevřu dveře od kumbálu na smetáky a mopy. Zavřu a vlezu za druhé dveře, za kterými se moje zázemí skrývá.

Posadím se na zem, opřu se o kachličkovanou zeď a vytáhnu svůj mobil se sluchátky, hodina začne až za půl hodiny, takže mám dost času. Spokojeně najedu na moji oblíbenou písničku: Never Not, kterou teď hodlám poslouchat celých těch třicet minut.

Jungkook P. O. V.

„Díky za odvoz, tati." Poděkuju, když můj táta zastaví autem před školní budovou a jsem tady přesně tak, jak jsem chtěl – půl hodiny předem. Nechci riskovat, že se někde zase srazím s Chiuminem, přeci jen, matiku máme spojenou s áčkem, a oni jsou ve stejném patře, jako prváci, takže bych byl blázen, kdybych šel do třídy už teď, nebo kdykoliv jindy před zvoněním, ne, ne, hezky pěkně až přesně na zvonění.

„Nemáš zač, a ne, že se zase někde zřídíš, ta tvář nevypadala včera moc dobře, jak že jsi to říkal...praštili tě dveře?" nervózně se uchechtnu a přikývnu na souhlas.

„Jo, dveře, měl bych se těm dveřím vyhýbat, heh, neboj, pokusím se dojít domů celý." Usměju se na něj a on se svým pousmáním kývne hlavou směrem ke škole.

„Dobře, tak běž, měj se."

„Ty taky, ahoj, tati." Zamávám mu, spravím si batoh na svém rameni a vběhnu do školních šaten. Mám dost času na to, abych se někde schoval, než zazvoní, no, kde jinde by to mohlo být než na tom záchodě nahoře. Přezuju se, do kapsy zastrčím mobil a zamířím ke schodům.

Je to tady hrozně tiché a prázdné, jen matně slyším kroky nejspíše nějakých učitelů dole, ale těch si moc nevšímám. Vyjdu až do nejvyššího patra a pohlédnu na kumbál na konci chodby. S pousmáním se k nim vydám.