S tetičkami sedíme v čekárně, než nás zavolá doktor, abychom za mámou mohli jít. Obě dvě vypadají jinak, než jsem u nich zvyklý – nejsou namalované, oči mají opuchlé, obzvlášť teta Siuny, teta Biuma už poklepává nervózně prsty do svého stehna a nejspíš čeká na chvíli, kdy si bude moct zapálit, sedí v tichosti, stejně, jako já naproti nich, pohupuju nohama a snažím se nějak zahnat pocit brečet, protože to poslední, co bych chtěl, aby mě ty dvě utěšovaly ve stylu: „Oh, nebuď smutňoučký, štěňátko." Ne, na to vážně nemám náladu.
„Dobrý den, vy jste rodina tady paní Kim Umi?" optá se muž v plášti, jenž právě vyšel ze dveří jednoho z nemocničních pokojů. Všichni tři vstaneme a přikývneme na souhlas. „Dobrá, omlouvám se, ale musíte tam jít po jednom, jsou tam s ní ještě dvě pacientky, takže by bylo nevhodné, kdybyste tam šli všichni naráz." Obě tetičky se na mě podívají a kývnou hlavou směrem k pokoji.
„Běž, Taehyungie." Usměje se teta Siuny a já nejistě tedy vlezu dovnitř pokoje. Je tady ticho, čtyři postele, z toho tři jsou obsazené. Mámy si všimnu hned, leží v posteli, oči jí směřují do stropu, její bledý mrtvolný výraz ve mně vyvolává smíšené pocity, které mi ale rozhodně nedělají dobře. Opatrně k ní přijdu a sednu si na židli vedle lůžka.
„Mami...?" ani se na mě neotočí, jen bezvýrazně mrkne a dál sleduje strop. Opatrně ji chytnu za studenou ruku a palcem ji pohladím po jejím hřbetě.
„To jsem já...Taehyung. Já...přišel jsem za tebou, eomma." Špitnu přes stažený krk a pokusím se o menší pousmání, ale stejně to bylo k ničemu, máma se na mě nedívá.
„Ublížila jsem ti...jsem příšerná matka." Zašeptá nakonec a na chvíli zavře oči, přitom si všimnu malinké, téměř neviditelné, slzy, která se ji pomalinku posouvá dolů přes bledou kůži na líčku. Rychle jí ji setřu a se svraštěným obočím zakroutím hlavou.
„Nejsi příšerná...já jsem ti to už odpustil, jsem...jsem v pořádku, vidíš? Už se mi vytvořil strup, zahojí se to." Začnu poukazovat na svoje čelo a snažit se přitom usmívat k povzbuzení nás obou, ale naprosto zbytečně.
Rty se mi zachvějí a já máminu ruku stisknu pevněji. Nechám spustit i svoje slzy, bez ohledu na to, že se teď na mě dívají i ty dvě dámy na vedlejších lůžkách.
„Ch-Chtěl jsem ti říct, že...," zadrhne se mi hlas a zbytek věty spíš tak zasípu, skoro nesrozumitelně, „...že tě mám hrozně moc rád, a...i když se mi hrozně stýskalo po té staré mámě, která se o mě zajímala a chovala se normálně...já vím, že to není tvoje chyba, táta byl takový kretén, co ti to všechno způsobil, mrzí mě, že jsem tě před tím tolik nechápal, kdybych jen mohl, vrátil bych to zpátky a vážil si tě víc..." rukávem si setřu slzy, které se mi proudem derou ven a obličej zabořím do její studené dlaně. Nečekal jsem to, ale její dlaň mě po tváři pohladila a ona se na mě konečně otočila se slzami v očích.
„Taky bych to vrátila, zlatíčko, taky bych se chtěla polepšit." Zašeptá s pousmáním, ale pocit, že vím, že tohle už ona nestihne, mě donutí se naplno rozbrečet. Skloním se k ní a obličej si položím do deky, kterou je přikrytá, hned nechám svoje slzy, aby se do teplé látky vsakovaly. Máma mě začne hladit ve vlasech a já se nad tím víc uvolním a nechám chvíli svoje oči zavřené, chci ji vnímat, to, že jsem tady s ní a ona je se mnou, že se mě dotýká a nechá mě plakat, každá vteřina tady je teď pro mě krásná i smutná zároveň.
„Eomma?" malý chlapec zvedl zrak k ženě, která ho měla na klíně a hladila ho po vláskách, zatím, co se s ním pohupovala na křesle.
„Copak, broučku?"
„Proč tady není appa?" optá se posmutněle a žena na chvíli zamrzne, ale poté s chvějivým povzdechnutím zakroutí hlavou a odhrne vlásky z chlapcova čela.
„Je dobře, že tady není, byl zlý, víš? Odešel od nás. Ale už je to v pořádku, jsme jen my dva a tetičky, ano?" řekne mile a chlapec se na svoji mámu podívá se strachem v očích.
„Ale ty neodejdeš, že ne, eomma?" žena se usměje a zakroutí hlavou, chlapce k sobě přitiskne a líbne ho do tmavých vlásků.
„Ne, Taehyungie, já nikdy neodejdu, nikdy bych tě neopustila."
„Chlapče?" vytrhne mě z myšlenek mužský hlas a já se otočím na doktora, který stojí vedle mě a postele mámy. „Měl bys už jít, není návštěvní doba, ale můžeš se vrátit zítra v šest hodin ráno." Povzdechnu si a pohlédnu na mámu, která u toho, co mě hladila po vlasech, usnula.
„U-Už jdu." Špitnu a vstanu ze židle. Naposledy na mámu pohlédnu a s nešťastným pousmáním ji políbím na čelo, poté ji pohladím po studené tváři a víc ji přikryju teplou dekou.
„Zítra za tebou přijdu znovu." Usměju se na ni a poté s menším úklonem na rozloučenou s doktorem odejdu z pokoje. Tetičky už se chystají na odchod, já je ještě stačím doběhnout a s povzdechnutím se naposledy ohlédnu.
„Trápí se, Tae," promluví najednou teta Siuny a já se na ni nechápavě podívám, její výraz vypadá zlomeně, „trápí se už od doby, co ji Woohyun opustil. Nebuď nešťastný, tvoje máma se brzy dostane na lepší místo." S tímhle se otočí zpátky před sebe a já nad tím polknu. Po těle mi přejde mráz, ale zmůžu se na jedinou větu.
„Jo...já to vím."
Brečím, ok? Brečím tady, kruciš T_T
Ještě, že nenosím řasenku, byla bych celá od toho :cc
Jinak ale doufám, že se máte hezky a taky si užijte tento večer <33
Btw. Dynamite is here! Jaké máte pocity? Mě se to mega líbí! Prostě tam byl Taekook <33 a...t-taky Jikook...ugh, proč, ale HLAVNĚ, ŽE TAM BYL TAEKOOK, OK? xdd
No, jak už jsem říkala, Jikook mi nevadí v knížkách, ale takhle naživo...ehm, ehm, tO sE zAsE UkLiDnÍmE :DD
Ale jinak tě fakt miluju Jimine, byl jsi úžasný! >.<
A ANO, OMG, JSEM MÁLEM ZAPOMNĚLA, ŽE MÁM UŽ 4K VOTES!!!! Uwu, my hearteu~ Purple U all~ :333
ČTEŠ
In the Nook (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] „Jsem třeťák a šikanují mě prváci, není to úplně příjemné, ale jsou to holt ještě malé děti, které nechápou, že není nic špatného na tom mít dva otce, nebo pracovat v gay-baru." „Hmm, a ty jsi gay?" „Nejsem gay. Ty jo? Šikanují tě kvůli...
