In the Nook (Taekook/Vkook) CZ

32.

Konečně dorazím domů, po dlouhém dni stráveném v muzeu se cítím docela unavený. Teď, kdybych spadl na postel, asi bych hned usnul. Ale on to není nejhorší nápad. S povzdechnutím ze sebe sundám tenkou bundu a z chodby se pomalu přemístím ke svému pokoji, než ale stisknu kliku, zarazí mě křik – mámin křik.

„Umi, říkám ti, sněz jeden ten prášek!" křikne tetička Siuny z kuchyně, odkud se ozývá i křik mámy.

„Ne! Nebudu to jíst! Nebudu! Chápeš?! Nebudu!" zakřičí znovu tu stejnou větu, kterou jsem zaslechl i teď před chvilkou. Opatrně přijdu ke dveřím od obýváku a nakouknu dovnitř. Nikoho ale neuvidím, všechno to jde z kuchyně.

„Sakra, sněz jeden, udělej to alespoň pro toho kluka!"

„Nepomůže to! Nepomůže to nikdy! Dej to už někam, Siuny, nech mě na pokoji!" křikne máma chrčivě, až jí jde jen stěží rozumět, poté se ozve hlasitá rána a zvuk rozbíjejícího se skla. Leknutím vletím do kuchyně a rozhlédnu se okolo.

Máma je stále v noční košili, rozcuchaná a ubrečená, stojí v rohu kuchyně a bezvýrazně sleduje střípky pod jejíma nohama. Teta Siuny trochu šokovaná stojí u linky a zakrývá si dlaní pusu, povzdechne si, když uvidí mě u dveří.

„Taehyungie..." šeptne, ale já ji do toho skočím.

„Co se tady děje? O jakém prášku jste se bavili?!" vyštěknu se strachem v očích a pohlédnu na jednu malou tabletku ležící uprostřed rozlité vody a roztříštěné skleničky.

„O žádném..." vzlykne máma a natáhne se pro smeták, ale teta Siuny se pro něj natáhne dřív a propálí mámu pohledem.

„Já to uklidím, ty si běž někam sednout." Tohle zjevně mámě nedělá problém. Do ruky si vezme krabičku cigaret, do druhé zapalovač a posadí se ke stolu. Zmateně obě dvě pozoruju, ale zamračím se, když si máma zapálí cigaretu.

„Tobě něco je?" zeptám se znovu chvějivě, ale máma mi na to nijak neodpoví, dál si kouří svoji cigaretu, jako bych u ní ani nestál. „Takže ano?" zvýším hlas, ale tohle se jí nejspíš přestane líbit, zamračeně máchne paží ke dveřím a křikne na mě.

„Běž do svého pokoje!" vyleká mě to, ale taky rozčílí. Prásknu s dlaní o stůl a věnuju jí ten nejvíc zraněný, ale zároveň nenávistný pohled.

„Fajn. Jdu." Syknu a opustím kuchyni. Zalezl bych hned pod peřinu a vybrečel to, ale místo toho na sebe natáhnu bundu, do kapsy si hodím klíče a mobil a s prásknutím dveřmi vyběhnu z bytu. Do očí se mi zase nahrnou slzy, ale ještě je stačím rozmrkat.

Jungkook P. O. V.

„No? Řekneš mi konečně, jaké to s nimi bylo?" zeptám se Yoongiho už asi po třetí, ale stejně, jako předtím, jen pozvedne rameny. Vím, že je to docela flegmatik, ale tohle se mi na něm moc nepozdává, je zvláštní, zvláštnější než obvykle, od doby, co jsme přišli z toho muzea.

„Normální, co ti na to mám říct?" přivřu oči a přiblížím se k jeho obličeji.

„Protože se chováš divně, něco mi na tobě nesedí, jsi víc potichu než jindy." Pronesu, ale on protočí očima a šťouchne do mě tak, že se celý svalím na záda na postel, zatím, co on si sedne na její okraj.

„Tak hele, nechovám se divně, pouze jsem strávil skoro celé muzeum s těma dvěma, spíš...jsem tročku zaražený." Šeptne a podrbe se na zátylku. Pokývnutím hlavy ho pobídnu k pokračování.

„A z čeho, prosím tě." Opět jen pozvedne rameny a sklopí hlavu.

„Čekal jsem, že to bude peklo, když se budou pořád držet za ručičky, líbat se přede mnou a říkat si nějaká pěkná slovíčka, nebyl jsem na to zvědavý, ale ve skutečnosti...to s nimi bylo fajn. Myslím...byla s nimi sranda. Sice se drželi za ruce a políbili se jednou, ale nevadilo mi to tak moc, jak jsem si prvně myslel." Přizná a já se pro sebe uchechtnu. Myslím, že tohle je na Yoongiho docela velké přiznání.