In the Nook (Taekook/Vkook) CZ

4.

Samozřejmě, že byla vybíjená. No, myslel jsem, že mě třeba vybijí hned, pak bych si mohl prostě sednout a dělat, že neexistuju, ale oni schválně vždy vybili všechny a mě si nechali až na konec, a do mě pálili ještě docela velkými ranami.

Naštěstí už bude konec, ještě nějakých deset minut a je po tělocviku. Už jen odpočítávám poslední minuty a bedlivě pozoruju ručičku na hodinách, než mě vyruší učitelovo odkašlání.

„Ehm, Taehyungu, mohl bys schovat míče? Daemine, ty zase můžeš schovat tyhle kuželi, které jsme nestihli využít, takže příští týden." S povzdechnutím a menším úklonem vezmu míče a rozejdu se s nimi k převlékárně, kde jsou všechny věci v koších a poličkách schovávané.

Hodím míče do sítě pověšené za jednu poličku a snažím se ignorovat Daemina, který sem přišel uklidit kuželi. Ano, je to přesně ten, který si na mě zasedl, takže jen doufám v to, že prostě odejdu a on si mě prostě nebude všímat, ale to by bylo pro mě příliš jednoduché, chápu.

„Co dneska děláš, spěcháš domů? Mohl bys jít s námi ven." Ironicky se uchechtnu a utáhnu síť, aby míče nevypadly ven.

„Jasně, jsi vtipný, Daemine."

„Nedělám si srandu, myslel jsem to tak, že možná potřebuješ vyvenčit, máme vodítko, takže kdykoliv si řekni, štěně." Zasměje se a podrbe mě ve vlasech, ale já ucuknu, a tak ho nejspíš trochu vyprovokuju. Chytne mě za lem trička a přirazí k poličce.

„Nemysli si, že tě necháme jen tak na pokoji, být tebou, tak se k nám začnu chovat trochu s úctou, abys pak jednoho krásného dne neskončil s hlavou v záchodové míse." Sykne a poplácá mě po tváři.

„Nic jsem vám neudělal, tak proč já." Šeptnu nazpátek a on mi chytne bradu silně mezi svoje prsty, aby mi ji tak mohl švihem zvednout.

„Existuješ."

„To ti tak hrozně moc vadím? Klidně můžu dělat, že neexistuju, s tím nemám problém..."

„Ne, to by nebyla taková sranda, víš? Štěňátko." Usměje se a znovu mě podrbe ve vlasech, tentokrát se ale raději nebráním. S ostrým pohledem si mě naposled celého projede od hlavy k patě a odejde z převlékárny.

Já už tady zůstávám, stejně za chvíli zvoní, asi se začnu převlékat už teď, abych byl pak co nejdřív ve třídě. Dnešek vidím strávený převážně na svých oblíbených záchodech – tam, kam nikdo nechodí a slouží to, jako perfektní schovka, kterou jsem kdysi našel při útěku.

Jungkook P. O. V.

Omluvil jsem se, že ještě musím na záchod, protože mělo zvonit tak za minutu, a já se potřeboval rychle převléct, abych pak během přestávky nepřecházel, ale byl ve třídě už před zvoněním. Vběhnu do převlékárny a střetnu se opět s tím áčkařem, který už se také převléká do uniformy.

Nijak mu nevěnuju pozornost, rychle ze sebe shodím cvičební úbor a natáhnu na sebe košili s kalhotami a kravatou. Vyběhnu ke dveřím, ale málem se srazím s tím klukem, který vyběhl přesně v ten stejný čas. Oba se zastavíme před dveřmi a nechápavě na sebe pohlédneme.

„Eh...jdu dřív." Vyjde z něj něco, jako obhajoba a já jen přitakám na souhlas.

„Já taky. Běž první." Pobídnu ho a on na nic nečeká a vyběhne z převlékárny rovnou ke schodům. Já taky zamířím ke schodům, jen na opačné straně. Nejspíš má stejný plán, jako já, dostat se do učebny dřív, než se střetne se svými šikanéry, ale on měl tu smůlu, že už se s nimi střetl v tělocviku.