In the Nook (Taekook/Vkook) CZ

12.

Sedím ve sprše už tak půl hodiny a nechávám po sobě téct studenou vodu. Nakonec na tom můj hrudník není tak zle, sice to prvně dost bolelo a myslel jsem, že tam budu mít docela velkou popáleninu, ale po ochlazení bolest ustala a už to ani nemám tak moc červené, teď mi začíná být spíš zima, takže sprchu zastavím a konečně vylez ven zabalený v županu.

„Říkal, že si to udělal sám, prý nehoda..."

„Jo, ale nezdá se ti, že je těch nehod v poslední době nějak moc?"

slyším, jak si v obýváku rodiče tiše povídají, trochu nad tím polknu, nepotřebuju, aby ze sebe dělali detektivy a snažili se ze mě dostat všechno, nemám to zapotřebí. Raději rovnou zamířím do svého pokoje, ale nejspíš si mě všimli, že už jsem venku, proto ke mně hned zamíří taky.

„Jungkooku? Počkej, chceme si s tebou promluvit." Řekne docela vážně appa a já zamračeně zakroutím hlavou. Zase se mě budou vyptávat a já jim zase budu muset lhát, ale Chiumin má pravdu, když požaluju, stejně se nic nezlepší, spíš naopak. Měl bych se tomu prostě sám postavit, a ne se věčně schovávat za starší.

„Jungkooku, řekl jsem počkej." Zdůrazní appa, ale já zalezu do svého pokoje a rovnou se vydám ke skříni, jako by na mě ani nikdo nemluvil. Chudák Tae, slíbil jsem mu, že se uvidíme, takhle si bude myslet, že jsem se na něj vykašlal, kdybych alespoň věděl jeho číslo, nebo Instagram, cokoliv, kde bych mu mohl dát vědět.

Uslyším, jak někdo vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře, ani se neotáčím, vím, že je to appa. Bez zájmu dál hrabu ve skříni a vytáhnu nějaké oblečení, se kterým přijdu k posteli, ale světlovlasý muž mě chytne za paži a násilně mě na postel posadí.

„Neignoruj mě, chci se jen ujistit, že je všechno v pořádku, Jungkooku." Řekne rázně a já uhnu pohledem, abych mu při tom lhaní nemusel věnovat oční kontakt.

„Však je všechno v pořádku, nevím, proč v tom pořád musíte vidět něco víc, no tak jsem se polil kávou, to se může stát každému, teď bych byl rád, kdybys odešel, rád bych se oblékl."

„Jungkooku, podívej se mi do očí!" naštvaně zůstávám hledět mimo, dokud mě znovu nevyzve. „No? Co jsem řekl!" s polknutím tedy zvednu zrak a pohlédnu mu do tmavých očí podobných těm mým. „tak, teď mi řekni ještě jednou, jestli je všechno v pořádku." Řekne klidněji a já s nádechem pokývnu hlavou a za zády sevřu prostěradlo v dlani.

„Všechno je v pořádku." Appa si mě ještě chvíli prohlíží podezíravým pohledem, ale nakonec s povzdechnutím vstane z postele.

„Budu ti věřit, Kooku, že si nějaké vážnější problémy nenecháš pro sebe, protože ať už by se dělo cokoliv, my s tátou tě vždycky pochopíme, jasný?" nejistě přikývnu a opět sklopím zrak.

„J-Jasný..."

„Mm, tak jo, přijď se pak najíst." Pronese a odejde z pokoje ven. S povzdechnutím si zakryju obličej dlaněmi a zhluboka se nadechnu. Jak by asi mohli chápat to, že mě nějaké děti šikanují kvůli nim, kvůli tomu, že žiju v homosexuální rodině, jak by to chápali, asi tak, že je to jejich chyba, nechci, aby si tohle mysleli, možná bych se ale mohl opravdu svěřit, jen...někomu jinému.

Vezmu mobil a vytočím číslo. Nečekám dlouho a dotyčný mi to zvedne.

„Jungkooku? Co potřebuješ?"

„Uh, Namjoone? Mohl bych se s tebou sejít? Třeba...zítra po škole, takže kolem třetí...budeš v baru, asi...bych něco potřeboval...pořešit?"

„Um, jo, budu, a jasně, klidně za mnou přijď, nebudu tady sám, takže klidně můžeme jít někam do soukromí, jestli potřebuješ s něčím pomoct..."