Taehyung P. O. V.
Po odzvonění poslední hodiny se všichni studenti vyvalí ven, jako velká voda, včetně mě. Už chci být pryč, protože mě Daemin propaloval pohledem snad celou školu, a to jen proto, že jsem byl na blízku Jungkooka. Nechci být zase zmlácený, teď se mi daří se tomu vyhýbat, naposledy mě dostal ještě před tím, než jsem se prvně s Jungkookem potkal, ale mám špatný pocit, že to Daeminovi chybí a je schopný mě klidně i pronásledovat, aby si mohl zase do někoho kopnout.
Rychlým krokem mířím po chodníku směrem k našemu menšímu paneláku, kde bydlím, ale zastaví mě udýchaný hlas kousek za mnou.
„Tae! Tak po-počkej, přece!" překvapeně se otočím na Jungkooka, jak mě stěží dobíhá a zastavuje se přede mnou s ostrým nádechem. „teda...ty teda ženeš, někam spěcháš?" vydá ze sebe udýchaně a já se pro sebe tiše zasměju, ale hned na to zakroutím hlavou.
„nespěchám, jenom...už chci být od té školy co nejdál." Jungkook chápavě přikývne, ohlédne se směrem ke školní budově, ale poté se vrátí se zrakem ke mně.
„Em, poslyš...napadlo mě, jestli nechceš někam zajít? Dokud je ještě celkem pěkné počasí, za chvíli se má zase ochlazovat, tak toho musíme přece využít." Usměje se, ale tahle pro jiné nevinná a přátelská věta ve mně vyvolá hodně zvláštní, a hlavně negativní pocity, jako by se v mém těle všechno rozbouřilo. Ještě nikdy jsem od nikoho tohle neslyšel, že by se mnou chtěl trávit čas, je to pro mě docela novinka, ale hlavně si nejsem vůbec jistý tím, jestli je to dobrý nápad, sice Jungkooka už tak trochu znám, ale stejně jsem opatrný.
„Uh...j-já nevím, jestli bych mohl..."
„Huh? Proč ne? Jestli máš něco na práci, tak ne, ale napadlo mě, že by to mohlo být fajn, jsi pořád takový posmutnělý, chtěl jsem ti zvednout náladu...a tak." Řekne docela sklesle a promne si prsty na rukou, jako to většinou dělávám já, teď ale zůstanu jen nevěřícně stát.
„Počkej...myslíš to vážně? Ty bys chtěl se mnou někam zajít?"
„Ah, jasně, že jo, je v tom snad něco zvláštního? Copak ty s nikým takhle nikam nechodíš?" posmutněle sklopím hlavu a zakroutím s ní v nesouhlas.
„Uh, moc ne...většinu času jsem jen sám se sebou."
„Hmm, toho jsem si všiml, ale právě proto mě napadlo, že by bylo fajn tě někam vytáhnout. Co takhle na fotbalový stadion? Jen si to tam obejít, pokecat, koupit si sprite a užít si odpoledne?" Nebudu lhát, ale tohle mě zahřálo u srdce, zní to dokonale, ale i tak se necítím moc bezpečně, přesto ale ten Jungkookův kukuč...povzdechnu si a přikývnu.
„Aish, tak jo...aspoň se vyhnu domovu." Jungkook svraští obočí a nakloní hlavu na stranu, jako by úplně nechápal, co jsem řekl, ani to chápat nemůže, neřekl jsem mu o mojí situaci, jak to doma probíhá.
„To je to u vás tak zlé?" pozvednu rameny.
„Nevím, ale...to je jedno. Půjdeme už teď, nebo až v nějaký čas?" zeptám se a Jungkook svůj starostlivý výraz konečně změní na něco veselejší.
„Už jsem psal tátovi, takže bychom mohli vyrazit už teď." Zazubí se, ale tohle mě trochu zarazí.
„počkej, spal jsi mu ještě před tím, než jsem stačil souhlasit?" Jungkook se zasměje a rozcuchá mi vlasy, kvůli tomuhle se mi ale zase splaší dech a tělem mi projede vlna neznámého a zvláštního pocitu.
„věděl jsem, že tě přemluvím, už jsem tě jaksi stačil poznat."
„Mm, úplně mě ale neznáš, vlastně toho o mě moc nevíš, vlastně skoro nic."
„Jo, jo, to Yoongi říká taky, hele, věř mi, umím si o lidech udělat obrázek během pár dnů, co je znám a většinou je ten obrázek přesně takový, jaký je i doopravdy, sice nevím, jak vypadá tvoje rodina nebo bydlení, ale ty sám jsi skromný, stydlivý, nejistý a opatrný, ale i milý, chytrý a rozto-..." přivřu jedno oko a nakloním hlavu na stranu.
„Rozto? Chtěl jsi říct roztomilý?" Jungkook se nervózně uchechtne a podrbe se na zátylku.
„Promiň, rozmluvil jsem se."
„Jsem roztomilý?" optám se znovu a Jungkook si povzdechne a přikývne.
„Jsi, ale to snad poznám, nemělo to vyznít tak...jakože...chápeš." Tiše se zasměju a trochu zrudlý odvrátím zrak mimo.
„To je v pohodě, vím, jak jsi to myslel. No a? Holky se taky pořád takhle chválí, proč by nemohli i kluci? Všichni v tom hned vidí něco...divného. Ty jsi taky roztomilý." Jungkook se na mě překvapeně zadívá, ale poté si nejspíš oddechne a usměje se od ucha k uchu.
„heh, díky."
„ne, já díky...ehm, za ten kompliment, i když vím, že jsem ošklivý, je pěkné, že se mě alespoň snažíš rozveselit a-..."
„Hou, hou, zadrž, co že jsi řekl? Ošklivý? Děláš si srandu? Viděl ses někdy v zrcadle?"
„Právě, že viděl a-..."
„Pššt, víc slyšet nechci, nebudu poslouchat lži!" řekne rázně a já se neubráním úsměvu.
„Uh...promiň. A...díky." Jungkook se usměje a přátelsky mě poplácá po rameni.
„V pohodě, netrap se něčím, co není pravda, jo? Pojďme už na ten stadion, hmm?" s úsměvem přikývnu a následuju ho směrem k řečenému místu, aniž bych ještě pomyslel na nějakého Daemina.
Večer ještě jedna kapitola! (heh, opět, ale to proto, že pak odjíždím na chatu, k tomu se vám ještě vyjádřím v další kapitole)
Ale teď...
...přesněji včera...
STAY GOLD 💜💛
Naprosto P e r f e k t n í
Toť moje pocity, nemám slov 🥺💜✨✨
ČTEŠ
In the Nook (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] „Jsem třeťák a šikanují mě prváci, není to úplně příjemné, ale jsou to holt ještě malé děti, které nechápou, že není nic špatného na tom mít dva otce, nebo pracovat v gay-baru." „Hmm, a ty jsi gay?" „Nejsem gay. Ty jo? Šikanují tě kvůli...
