In the Nook (Taekook/Vkook) CZ

38.

Jungkook P. O. V.

Ve městě jsme nakonec nestrávili tak dlouhou dobu, jak jsem prvně myslel, začala nám být docela zima a zrovna nám jel autobus, tak jsme na něj nasedli a nečekali na další, ale bylo to vlastně i dobře, protože jen co jsme dojeli domů, začalo poprchávat, no, teď už je za okem pořádný liják.

Doufal jsem, že to bude jen prudký déšť, bez blesků a hromů, ale doufal jsem asi zbytečně, protože po pár minutách od filmu, který jsme si s Taehyungem pustili, začalo hřmět a já, ač jsem se vážně snažil na to nemyslet, věnoval jsem se hlavně hromům než filmu, který už pomalu končí a já stejně nevím, o co tam šlo.

„Heh, na akční filmy moc nekoukám, ale tohle bylo fajn, ten konec jsem prostě nečekal, ty taky ne?" usměje se Taehyung a pohlédne na mě, ale já jen nejistě přikývnu a znovu se na vteřinku zadívám na pootevřené okno.

„Ummm, jo...taky, no." Zasměju se nervózně a podrbu se na zátylku, rychle vypnu laptop, abychom se k filmu už nevraceli a položím ho na stůl. Taehyung mě ale pozoruje trochu podezíravým pohledem.

„Ehm...všechno v pohodě?" zeptá se mě a já zbrkle přikývnu na souhlas.

„Jasně, proč by nebylo, že? Heh, nechceš se jít osprchovat první? V koupelně už jsou nachystané ručníky, dal jsem ti tam i oblečení na spaní."

„Huh, tak dobře, koupelna je naproti pokoje, že?" přikývnu a on se tedy s úsměvem zvedne a odejde z pokoje ven rovnou do koupelny. Oddechnu si a rychle přispěchám k onu, abych ho mohl zavřít a jen nespokojeně přivřu oči nad dalším silným hromem. Teď bych nejraději přišel za táty do obýváku a bavil se s nimi, abych zapomněl na bouřku, ale teď tady nemůžu Taehyunga nechat.

„Jungkookie?" ozve se tichým hlasem od dveří a já se otočím na appu, který už nakukuje do pokoje. S povzdechnutím mu naznačím, aby šel dál a on za sebou zavře, aby nás Taehyung případně neslyšel.

„Jestli sem jdeš kvůli tam tomu, tak to zvládnu, appa, je mi osmnáct, proboha, budu naprosto v pohodě." Muž se uchechtne a přijde ke mně blíž.

„No, minulý týden ti taky bylo osmnáct a stejně sis přišel pro objetí." Trochu zahanbeně nad tím protočím očima a mlčky sklopím hlavu, ale nad tím se appa zasměje a položí mi dlaň na rameno.

„Nestyď se za to, mnoho lidí nemá rádo bouřky, je to přirozený, a na objetí od tátů nebudeš nikdy moc starý, jasný?" pousměju se a přikývnu.

„Jo...asi jo, ale teď tady musím být s Taehyungem, takže to zvládnu, stejně jsem docela unavený, takže usnu rychle a zaspím to." Řeknu odhodlaně a appa s úsměvem přikývne. Tohle je jedna z věcí, za co ho tak zbožňuju, je tak chápavý.

„Tak já zase půjdu, kdyby cokoliv...prostě přijď, anebo se svěř Taehyungovi, nic na tom není, jo?" S pousmáním přikývnu a letmo ho obejmu, než se otočí a s mrknutím odejde z pokoje. Teď jen počkat, až se Taehyung osprchuje, pak půjdu já, a pak prostě usnu, bude to jednoduché.

***

„Tae? Spíš?" optám se polohlasem asi po dvaceti minutách od popřání si na dobrou noc. Moc se mi nelíbí to ticho, ve kterém se jen odráží hromy z venku, sice Taehyung spí hned vedle na přistýlce, i tak bych ocenil, kdybych o něm víc věděl, takže bychom si mohli chvíli povídat, pokud se teda jemu bude chtít.

„Nespím, proč?" ozve se ze tmy a já si pro sebe oddechnu.

„jen tak, moc se mi spát nechce, tak...jestli si třeba nechceš povídat? Nebo tak..." chvíli je ticho, ale pak se Taehyung tiše zasměje a podle zvuku poznám, že se převalil na druhý bok.

„Jungkooku, já si pamatuju, jak jsi říkal, že nemáš rád bouřky, od konce toho filmu jsem to na tobě poznal, že ti asi není moc příjemně, ale to je v pohodě, klidně si s tebou budu povídat, když tě to nějak zabaví, i když jsem docela unavený, snad u toho neusnu." Zůstanu zaskočeně a trochu zahanbeně civět do stropu, ale nakonec vydechnu přebytek vzduchu a nejistě se zadívám na jeho siluetu na přistýlce.

„Tak...teď nevím, co říct, heh, myslel jsem, že jsi na to zapomněl."

„Nezapomněl." Uchechtne se a já si nervózně skousnu ret.

„Hele, vím, že to asi vyzní divně, ale...když jsi unavený a raději bys spal...nemohl bych tě obejmout? Myslím...jakože bys spal se mnou v posteli, eh, ne, to je divný, myslím, jakože bys prostě spal-..."

„Prostě s tebou v posteli, abych tě mohl objímat, chápu." Zasměje se a já si nad tím povzdechnu, musí mě vidět, jako malé děcko, jistě mě teď pošle někam, ale překvapeně se zadívám na siluetu, když vstane z přistýlky, nadzvedne se mi peřina a Taehyung si přilehne těsně ke mně.

Sice na něj nevidím, ale cítím jeho horký dech kousek ode mě, takže je obličejem ke mně. To mě trochu znervózní, trochu se napnu, když se navzájem dotkneme svýma bosýma nohama a rukou začnu opatrně před sebou šmátrat, dokud se prsty nedotknu jeho obličeje.

„Počkej, vypíchneš mi oko." Zasměje se a já s ním.

„Heh, promiň, jen na tebe nevidím." Svoji paži tedy přemístím, níž a nahmatám jeho rameno, pod kterým ho konečně obejmu a natisknu se na něj víc, než už jsem byl. Taehyung se trochu posune dolů, aby mi nedýchal přímo do obličeje a čelo si opře o můj hrudník. Takhle se můžu i já víc uvolnit a položit si hlavu k jeho vlasům vonícím po mém citrónovém šampónu. Miluju tu vůni, a teď ji má ve vlasech Tae přímo pod mým nosem, myslím, že teď už na tu bouřku vážně zapomenu.

„Páni, ty hřeješ. Nikdy jsem se takhle s nikým neobjímal, ale...je to celkem fajn." Přizná polohlasem Taehyung a já se pro sebe usměju a přikývnu na souhlas.

„Já vím...je to fajn. Díky, že to děláš, v tomhle by se na mě Yoongi vykašlal." Taehyung chvíli nic neříká, ale poté něco špitne a taky přese mě přehodí svoji paži.

„Neděkuj, i mě se asi tak bude lépe usínat. Už je to doba, kdy jsem takhle normálně spával s mámou...trochu mi to připomíná ten pocit bezpečí, když jsem byl malý, teď...už je to jinak."

„To mě mrzí." Šeptnu, ale Taehyung se trochu sklesle zasměje a zavrtí se, aby se v mém objetí lépe uvelebil.

„To nic, ummm, nepůjdeme už spát? Vážně jsem unavený a teď obzvlášť." Uchechtne se a já se zasmáním souhlasím.

„Jo, mám to stejně, dobrou Tae." On mi popřání na dobrou noc oplatí, pak už oba zavřeme oči a pokusíme se dostat do světa snů. I když jsem ale říkal, že jsem taky unavený, nebyla to tak úplně pravda. Ta blízkost mezi námi a ten příjemný pocit mě nutí jen zírat do tmy, vnímat to teplo sálající z Taehyunga a usmívat se u toho, jako spokojený šťastlivec, kterým jsem v tu chvíli možná i přeci jen byl.

Bouřky. Prostě. Nesmí. Chybět. Ok?

I když je to klišé, co nadělám <3