Taehyung P. O. V.
„No a pak jsem se vracel z toho záchodu, jenže jsem zapomněl, v jakém jsme sále, tak jsem vlezl do špatného a myslel jsem, že mě klepne, když jsem nikde neviděl tátu, taky jsem hned začal brečet a vyrušovat všechny kolem, dokud mě neodvedl ven jeden ten chlap, co před sálem drží pytel na zbytky jídel, naštěstí mě táta už taky naháněl, tak jsme se nakonec shledali, ale z filmu skoro nic nebylo." Dořekne Jungkook jednu ze svých historek a já se zase rozesměju a plácnu se do čela.
„Bože, ty jsi trdlo, ani já neměl v dětství tolik nehod." Pronesu úsměvně a Jungkook se zasmáním přikývne na souhlas.
„To ti věřím, to totiž asi nikdo." Dlouho jsem se tolik nenasmál, Jungkook se vyloženě snažil o to mě rozveselit, a to se mu i podařilo, úplně jsem vypustil z hlavy všechny problémy a soustředil se jen na ty černovláskovy historky z dětství.
Kolem už je ale tma, chtěl jsem odcházet při smrákání, no nakonec jsme tady vydrželi déle, než jsem čekal. Měl bych ale už jít, zítra zase vstáváme, oba dva, tak není dobré tady ponocovat, ještě k tomu někde venku na stadionu.
„Aish, úplně jsme zapomněli na čas...možná bychom už měli jít." Pronesu a ukážu Jungkookovi na mobilu, kolik už je, ale on máchne rukou a vydechne trochu páry, protože se o dost ochladilo.
„Hmm, už jsi unavený?" optá se mě s přivřenýma očima, ale já nesměle zakroutím hlavou a promnu si promrzlé prsty.
„To ne, jenom...nechci tě nějak zdržovat, už tak jsi tady se mnou musel být..."
„nemusel," skočí mi do řeči a pousměje se, „já tady chtěl být." Na chvíli se na něj zadívám, jen na pár vteřin, i když mi těch pár vteřin přišlo jako věčnost, protože jsem se nějak nedokázal odtrhnout od jeho tmavých očí, teď ve tmě, osvětlený jen mdlým světlem z lamp kolem stadionu, vypadá krásně, opravdu hodně krásně, možná je to spíš jen menší závist, postřehnutí, nikoliv obdivování, ale i tak raději odvrátím zrak a zachvěju se nad přívalem mrazu.
„No, dobře, i když jsi tady dobrovolně, měli bychom jít." Pousměju se a vstanu z lavičky, ale Jungkook mě předežene a rychlým krokem se rozejde směrem k hracímu travnatému placu. Zamračeně čekám, co udělá, ale on jde stále dál dopředu.
„Um, Jungkooku? Kam jdeš?" zvolám, protože už je celkem daleko, ale on se nezastaví. Zaraženě se vydám za ním, ale nepřestávám se mračit, teď mě trochu i děsí. „hej, Kooku! Tak počkej, přece!" rozeběhnu se k němu, ale nechápavě svraštím obočí, když si Jungkook uprostřed placu z ničeho nic lehne na zem, čelem k obloze, a nehnutě nejspíš čeká, až k němu doběhnu taky. To taky udělám, zrychlím krok, abych byl u něj dřív a konečně si prohlédnu jeho zastíněný obličej.
„Ty budeš spát tady?" uchechtnu se, ale Jungkook nad tím se zasmáním zakroutí hlavou a rukou poplácá na místo vedle sebe.
„Nechceš se přidat?" Chvíli váhám, jestli chci riskovat nachladnutí, ale nakonec s protočením panenek ulehnu vedle něj a zadívám se na oblohu posetou hvězdami.
„Páni, netušil jsem, že jsou tak hezky vidět." Vydechnu i s obláčkem páry od pusy a Jungkook s pousmáním přikývne.
„No jo, seděli jsme pod lampou, tady to je lepší, máš rád hvězdy?" optá se a otočí hlavu směrem ke mně, já udělám to samé a zrudnu, když zjistím, jak blízko teď naše obličeje jsou, naštěstí moje zastydění nemohl Jungkook postřehnout, protože jsme v docela velkém stínu.
„No, ne, že bych je neměl rád, ale...moc jim nevěnuju pozornost." Jungkook chápavě přikývne a hlavu otočí opět obličejem k obloze.
„Oh, aha, to já se na ně dívám už od dětství, s táty jsme si je i pojmenovávali, hodně mě to bavilo, do teď mi ale přijdou ta malá zářící světýlka krásná." Pousměju se a projedu si pohledem oblohu nad sebou. Nemůžu to popřít, Jungkook má pravdu, je to krásné, škoda tomu nevěnovat pozornost.
„Hmm, hodně se mi líbí támhleta." Řeknu a prstem ukážu na větší zářivou hvězdu kousek od velkého vozu, ani Jungkook ji nepřehlédne a hned s úsměvem přikývne na souhlas.
„Jo, ta je krásná, taky jsem se na ni díval."
„Hmm, zajímavé, že nás oslovila stejná hvězda, co?" zasměju se a letmo pohlédnu na Jungkooka, který se ale dál soustředí na hvězdu, přesto si ale všimnu jeho pokývnutí hlavou.
„No jo, asi je to jen naše hvězda, měli bychom si ji pojmenovat." Navrhne a mě na chvíli zajiskří v očích, jako to bývá při návalu štěstí. Zní to dobře, mít pojmenovanou svoji vlastní hvězdu, ušklíbnu se na hocha vedle mě a složím ruce na hrudi.
„Dobře, vymyslím jméno, určitě jsem si jí všiml první."
„No tak to prrr, já se na ni dívám už déle." Zasměje se Jungkook a já na chvíli udělám uraženého, ale hned na to se zasměju taky a přisunu se k Jungkookovi blíž, abych pochytil trochu tepla, protože mi začne být docela chladno, ještě když ležím na té studené trávě.
„Tak kompromis, pojmenujeme ji společně." Jungkook se usměje a položí si ruce za hlavu, s výdechem na mě mrkne a pokývne hlavou směrem k hvězdě.
„Víš co? Přenechám ti to, vymysli jméno, já se jich už navymýšlel." Zazubím se a trochu zamyšleně se na hvězdu zadívám.
„Hmm, tak dobře, bude to Vincent." Pronesu rozhodně a Jungkook na mě vykulí oči.
„kdo že? Vincent? Jak víš, že to není holka?" se zasmáním pozvednu rameny a taky si dám ruce za hlavu.
„Věř mi, není to holka, je to Vincent." Jungkook se zasměje a vyšvihne se do sedu.
„heh, tak dobře, popřejme Vincentovi dobrou noc, pomalu půjdeme." Sklesle si povzdechnu a taky se dostanu do sedící pozice. Zrovna jsem se začal dobře bavit, teď se mi nikam nechce, ale jsem docela promrzlý a je pozdě, takže bychom opravdu pomalu měli vyjít směr naše domovy.
„Uh, tak dobře, ale...Kooku, jsem rád, že jsi tady se mnou byl, vždycky mi dokážeš zvednout náladu víš?" Jungkook se pro sebe trochu stydlivě pousměje, ale hned na to vstane a pomůže i mě.
„To ty mě taky." Mrkne na mě a já se uculím. Nikdy bych si nepomyslel, že někoho takového opravdu potkám, někoho, kdo se stane takovou mojí pravou rukou, ale Jungkook pro mě znamená opravdu hodně. S pousmáním se s ním rozejdu směrem k ulicím, a ještě zakloním hlavu ke hvězdám.
„Někdy zase musíme Vincenta navštívit." Zasměju se a Jungkook se mnou, poplácá mě po rameni, a nakonec svou paži ustálí okolo mých ramen.
„To víš, že navštívíme, když si to tak vezmeš, on nám bude pořád v patách."
„Hmm, pravda, ale ty mě doprovázet nemusíš." Ujistím ho, ale on se jen uchechtne.
„Tae, já vím, že nemusím."
„Oh, ty ale chceš, že?" Jungkook se na mě usměje a vydechne obláček páry.
„Ahh, konečně jsi pochopil moje myšlení."
<333
<33333
Mějte se! <333
ČTEŠ
In the Nook (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] „Jsem třeťák a šikanují mě prváci, není to úplně příjemné, ale jsou to holt ještě malé děti, které nechápou, že není nic špatného na tom mít dva otce, nebo pracovat v gay-baru." „Hmm, a ty jsi gay?" „Nejsem gay. Ty jo? Šikanují tě kvůli...
