„Tak se mějte, kluci, v kolik asi přijede domů? Mohl bych pro vás zase přijet, kdybyste se vraceli nějak později." Oznámí nám Jungkookův otec, když vyjdeme z auta, ale Jungkook s poděkováním mávne rukou.
„Kolem osmé už bychom mohli být doma, pojedeme ale busem, nemusíš jezdit."
„No, tak dobře, pak ale zavolej až budete na cestě, dobře?" musím se pro sebe pousmát, je pěkné, jak starostlivý jeho táta je, taková starost je mě ale celkem neznámá a nad tím taky na pár vteřinek povadnu.
„Dobře, dobře, ahoj, tati." Rozloučí se s ním Jungkook a zavře dveře, aby auto mohlo zase odjet. S úsměvem se opět otočí ke mně a kývne hlavou směrem k obchodu s uniformami do různých škol.
„Tak jdeme?" optá se a já s menším pousmáním přikývnu na souhlas. Společně vejdeme dovnitř, je to tady ale docela prázdné, vlastně úplně, jsme tady teď jediní zákazníci a trochu se bojím, aby si uniformy ještě měli, přeci jen, už mám dva měsíce za sebou, všechno musí být vyprodané.
„Dobrý den, mohu se zeptat, prodáváte tady ještě uniformy pro Boohyuovu školu?" zeptám se mladé slečny za pultem, podle jejího výrazu to ale nevidím moc růžově. Nakrčí obočí a s pozvednutými rameny odběhne někam za látkový závěs.
„Hmm, máme poslední dvě velikosti!" zvolá ze skladu a poté přijde s dvěma totožnými uniformami, jen v odlišných dvou velikostech. Jedna je dost malá, to vidím už odtud a ta druhá vypadá i celkem ideálně.
„jen tyhle dvě velikosti?" zeptám se s povzdechnutím a dívčina přikývne na souhlas.
„Bohužel, všechno se to vyprodalo, nové nám přivezou až v dubnu, touhle dobou se nedováží." Chápavě přikývnu a rukou se natáhnu k jedné z uniforem.
„Uh, nevadí, tak...já vyzkouším tuhle." Brunetka se usměje a hlavou kývne směrem ke kabinkám na druhé straně menšího obchodu.
„Ovšem, tamhle jsou převlékárny." Děkovně se pokloním a s uniformou zamířím ke kabinkám, Jungkook je mi hned v patách a projíždí si uniformu na ramínku v mé ruce.
„Popravdě, myslím, že to na tobě bude viset." Řekne a já musím přikývnout na souhlas. Délkově je to celkem v pohodě, ale šířka je o něco větší, než bych potřeboval, moc s tím ale asi nenadělám, lepší než nic.
„Třeba to nebude tak zlé." Pronesu nervózně a zalezu do kabinky, zatím, co Jungkook čeká před dveřmi. Shodím ze sebe oblečení a navléknu se do uniformy. Měl jsem správné tušení, i Jungkook říkal pravdu, plandá to na mě hrozně, ale budu se s tím muset spokojit.
„Tak co?" ozve se Jungkook a já si pro sebe zakroutím hlavou, a aniž bych se mu ukazoval, sundám to ze sebe a pověsím zpátky na ramínko. Obléknu se a vyjdu ven, zamířím rovnou k pokladně a moc se k tomu nevyjadřuju.
„To je jedno, vezmu ji, třeba do toho stihnu ztloustnout." Zažertuju spíš sklesle než pobaveně, tak dám Jungkookovi najevo, že mi je to větší. S povzdechnutím vytáhne peněženku a zastaví se se mnou u pokladny.
„Tak berete?" ujistí se brunetka a my přikývneme.
„Jo, jo, kolik to tedy stojí?"
„No, vzhledem k tomu, že už jsou to poslední kusy, tak jen třicet-dva tisíc wonů." Ošiju se nad tím špatným pocitem, že za mě právě Jungkook platí uniformu, tohle rozhodně není málo, je to dost, dost na to, abych mu to musel vrátit, a taky, že mu to vrátím, jinak mě ten zlý pocit bude užírat už navždy. [630,75 Kč]
S poděkováním vyjdeme z obchodu a zastavíme na chodníku. Nervózně si prohlížím tašku s uniformou, kterou Jungkook drží a raději si ji převezmu, ještě to za mě bude tahat, to tak, to teda ne.
„Ještě jednou moc děkuju." Šeptnu, ale Jungkook nad tím s uculením mávne rukou.
„Ježiš, neděkuj pořád, no, teď už je program na nás, takže...kam půjdeme? Chceš si někam sednout nebo se tak různě procházet po městě?" rozhlédnu se okolo sebe a s úsměvem k Jungkookovi zvednu zrak.
„Spíš bych chodil, sedím v podstatě pořád." Jungkook se uchechtne a pokývne hlavou směrem k chodníku podél obchodů a stánků s různými jídly, nápoji, nebo i s ručně dělanými suvenýry, řezbami nebo šperky.
Ve městě to mám docela rád večer, když už je tma, a kolem se odráží všechny za světla a drobnější světýlka z reklam, neonových nápisů na domech a obchodech a z méně výrazných ozdob nad cedulemi a vchody do budov.
Už jsem ale ve městě nebyl hodně dlouho, proč bych taky jezdil do centra, když nemám nikoho k sobě, párkrát jsem byl s Jiminem a Hoseokem, ale to jsem ještě neřešil takové problémy, jako teď. Myslím, že od začátku roku si na mě Daemin víc zasedl než minulé ročníky, jako by mu na mě něco vadilo čím dál tím víc.
„Nad čím přemýšlíš, Tae?" vytrhne mě z myšlenek Jungkookův pobavený hlas a já k němu hned otočím zrak a nechápavě pozvednu obočí.
„Co?"
„No, nad něčím přemýšlíš, jinak bys mě asi poslouchal." Zasměje se a já se zmateně zamračím. Copak já ho neposlouchám? Právě naopak, on je snad jediný, koho mě i baví poslouchat.
„Ty jsi nic neříkal..."
„Jsi si jistý?" zadívá se mi hluboko do očí a já uhnu pohledem.
„Uh, nejsem...tak co jsi mi říkal?" Jungkook se zasměje a pozvedne rameny.
„No, zatím nic, až teď jsem se tě chtěl zeptat." Zatnu zuby a s nafouklými tvářemi ho praštím do ramene. Tak on si ze mě bude ještě utahovat?
„ty jeden-...proč teda říkáš, že tě neposlouchám!" Jungkook zvedne ruce v obranném gestu a utře si prstem imaginární slzu ze smíchu.
„Ale no tak, stejně bys mě neposlouchal, šlo na tobě vidět, že jsi ve svých představách, ale chtěl jsem se tě zeptat, jestli nemáš hlad? Protože já jo, jak to tady kolem všechno voní, dal bych si jabko v karamelu." Teď nad tou představou zaslintám, a i můj žaludek se ozve. Miluju jablka v karamelu, ale neměl jsem to tak hrozně moc dlouho.
„Jo, teď hlad mám, jak jsi to zmínil."
„Bezva, tak si je koupíme a sedneme si někam na lavičku?" protočím očima a s uchechtnutím mu dloubnu do ramene.
„Oh, ty bys taky jen seděl, že?" uculím se a Jungkook trochu provinile sklopí zrak.
„No jo, možná na mě leze lenost, to je kvůli Yoongimu, který se mnou neustále sedí ve škole, ale náhodou, sednout si na lavičku je fajn, můžeme ke kašně, jestli chceš, tam je to pěkné." No, musím uznat, že i já tam rád sedával, hodně jsem tam sedával s mámou, když si ona potřebovala zakouřit, ale tou dobou jsem to moc neřešil, spíš jsem věnoval pozornost tekoucí vodě v kašně, rád jsem tam házel mince a pak si něco přál, ale musel jsem vždy najít nějakou na zemi, protože podle mámy to bylo pěkné plýtvání drobných.
„Tak jo, tam to schvaluju." Jungkook se zasměje a pokývne hlavou.
„Heh, tak to jsem rád."
Aish, znáte tu zástavu srdce, kdy se vám s wattpadem něco posere a vy zevnitř doslova umíráte, no, pak se vám to nějak podaří spravit a vy máte pocit, že jste se znovu narodili, jaká je to úleva? 😂💜
Zaprvé mě wattpad odmítal přihlásit, dokud si neobnovím heslo, takže jsem hodinu čekala, až mi na email přijde obnovení hesla.
Nakonec jsem se přihlásila a můj účet byl doslova úplně prázdný. Žádná profilovka, žádné příběhy, prostě nic, tak jsem se odhlásila a přihlásila znovu a BUM, bylo to zpátky, takže jsem málem dostala infarkt, ale jinak jsem ok.
Tak se mějte hezky! :)<3
ČTEŠ
In the Nook (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] „Jsem třeťák a šikanují mě prváci, není to úplně příjemné, ale jsou to holt ještě malé děti, které nechápou, že není nic špatného na tom mít dva otce, nebo pracovat v gay-baru." „Hmm, a ty jsi gay?" „Nejsem gay. Ty jo? Šikanují tě kvůli...