In the Nook (Taekook/Vkook) CZ

42.

Stojím u dveří svého pokoje a sleduju čas na displeji mobilu. Měl bych přestat váhat a jít za táty, abych si mohl promluvit o tam tom. Říkal jsem si, že to nechám na večer, teď už je ale skoro deset, takže bych si měl pohnout, dokud nejdou spát.

„Fuu, tak jo...tak jo..." nadechnu se a pomalu stlačím kliku, opatrně otevřu dveře a pohlédnu na pootevřené dveře obýváku, vychází odtamtud směs hlasů a světel, takže poznám, že se dívají na televizi. Potichu projdu delší chodbou až ke dveřím a nakouknu dovnitř. Přesně jak jsem tušil, tátové sedí na gauči, opírají se o sebe navzájem a sledují nějaký film.

Bez řečí dojdu ke gauči a bezvýrazně se na něj posadím, na druhou stranu, než jsou rodiče. Oba se na mě ale překvapeně podívají.

„Ale, ty ještě nespíš?" uchechtne se táta a já nervózně zakroutím hlavou.

„je přece brzy..."

„Oh, dobře, tak oprava, ty ještě neležíš v posteli?" povzdechnu si a víc se opřu do polštářů za mnou.

„Ještě se mi nechce, asi...tady chvíli budu s vámi." Pronesu a zadívám se na televizi, ale mám takový špatný pocit, že to, co tam právě běží, rozhodně není žádná slaďárna, ale právě naopak. „Ummm, to vypadá, jako horor." Pronesu zamračeně a appa přikývne na souhlas.

„Však to je horor, nic jiného v té televizi nedávají, ale zatím to vypadá celkem dobře. No, ale ty horory moc nemusíš, ne?" pohlédne na mě tázavě a já, i když bych teď opravdu nejraději odešel, protože horory v lásce vážně nemám, potřebuju tady zůstat, takže se jen nejistě pousměju.

„Um, ne, to je v pohodě...už dávno mi horory nevadí." Zalžu a skousnu si přitom ret. Appa chápavě přikývne a hlavou se opře o tátovo rameno.

„Mm, no dobře, klidně se dívej s námi." Nic na to neřeknu, na chvilku se na televizi zadívám, ale vmžiku zavřu oči a udělám, jakože jsem se podrbal na zátylku, jen abych mohl sklopit hlavu a nedívat se na ten děsivý děj, který se mi akorát tak promítne ve snech, jak už se znám.

„Uh, to je vážně...zajímavý horor, heh...neviděl jsem ho už? Jakže se jmenuje?"

„Očista. Jestli jsi ho viděl, to vážně netuším." Pronese šeptem appa, aby moc nevyrušoval, ale já si jen promnu ruce, a aniž bych ho poslouchal, už na něj chrlím další otázky, abych se mohl nějakým způsobem dostat k tomu, co jsem chtěl na začátku.

„Hmm, asi neviděl, spletl jsem se, hehe, co že je vlastně zítra na oběd?" oba se na mě nechápavě zadívají a appa při tom podezíravě přivře oči.

„Jungkooku, zítra jsi ve škole, takže nevím, co budete mít na oběd."

„Oh, ona je vlastně škola, no jo, to...to mi úplně vypadlo, heh." Zasměju se nervózně a odvrátím zrak mimo, ale v tuhle chvíli asi už appa něco tuší, proto se vymotá z tátova objetí a zamračeně se na mě podívá.

„Kooku? Ty nám chceš něco říct?"

„Nevím...proč?" opět si promnu ret mezi zuby, a to nejspíš appu utvrdí natolik, že vypne televizi a rozsvítí lampu vedle gauče. Já i táta tak musíme na chvíli přivřít oči, když se místností rozleze náhlé žluté světlo.

„Co nám chceš říct?" zeptá se už i táta a mě se sevře žaludek, když pochopím, že tady už ucouvnout nemůžu. Nejistě si k sobě přitáhnu nohy a se zrakem zaraženým v zemi si začnu hrát se svými prsty.

„Uh, já...nevím, jak to říct." Pronesu polohlasem a letmo zvednu zrak k mužům jen kousek dál ode mě.

„Prostě to řekni, co se děje, Kookie?" škubnu sebou a trochu si pro sebe zavrčím.