In the Nook (Taekook/Vkook) CZ

31.

Taehyung P. O. V.

Projdeme chodbou a dostaneme se do menší místnosti s velkým modelem DNA uprostřed s tabulkou, na které bychom mohli s Jungkookem najít správné odpovědi k jednomu z příkladů v pracovním listě. Přijdu si trochu, jako prvák, to jsme totiž pořád někam jezdili a vyplňovali podobné listy, ale teď ve třeťáku se více zaměřujeme na školu a už teď trochu řešíme maturitu, i když máme ještě rok čas, takže jsem myslel, že i exkurzím se právě vyhneme.

„Hmm, tvůj kamarád mi vážně řekl fešáku?" uchechtne se Jungkook a já nad tím protočím očima.

„Hlavně, prosím tě, neber Jimina vážně, jo?" pronesu a přijdu k tabulce s popisem, už chci začít něco vyplňovat, ale Jungkook mi papír vytrhne z rukou a zlomeně se na mě podívá.

„Chceš tím říct, že nejsem pěkný?" optá se posmutněle a já vyděšeně zakroutím hlavou a celý zrudlý se to pokusím nějak zachránit.

„Co-...n-ne, totiž...j-jako jsi, ale...teda ne, že by to mělo vyznít nějak blbě-..." Jungkook se zasměje a papír mi zase vrátí zpátky do rukou.

„heh, v pohodě, dělám si jen srandu, takže, u kterého jsme příkladu?" zeptá se, jako by se právě nic nestalo, což sice nestalo, ale já mám stále krev nahrnutou v obličeji už jen z té jeho otázky. Letmo poukážu na dvojku a dám mu do ruky propisku.

„Jdu na záchod...budeš tady?" Jungkook zaskočeně přikývne, když se rychlým krokem rozejdu směrem ke dveřím vedoucím k místnosti, kde kromě buněk pod mikroskopem byl i záchod. Naštěstí jsem měl pravdu, dveře s nápisem WC jsou přímo přede mnou.

S pousmáním se k nim rozběhnu a zalezu dovnitř. Ne, že bych opravdu potřeboval na záchod, ale potřebuju si spíš opláchnout obličej studenou vodou. Je tady hrozné horko, to bude nejspíš ten důvod, proč se teď jaksi víc potím a rudnu, jako rajče.

Cáknu si na tvář vodu z kohoutku a utřu ji do papírových ubrousků. Hned je mi líp, i když bych se nejraději i napil, ale nechci riskovat, že ta voda není pitná. Ještě chvíli se jen tak pozoruju v zrcadle, než usoudím, že bych se měl za Jungkookem vrátit.

Vyjdu ven ze záchodu a chci zamířit těmi stejnými dveřmi do místnosti s DNA modelem, ale z těchto dveří právě vyjde Daemin a po mém těle přeběhne nepříjemný mráz. S knedlíkem v krku zalezu zpátky na záchody, ale Daemin si mě nejspíš všiml, protože se otevřou i tyhle dveře a on se ke mně s nenávistným výrazem v obličeji přiblíží.

„Co to má být, zase se schováváš, štěně?" sykne trochu tišeji, aby nás nikdo neslyšel a strčí do mě tak, aby mě dostal do rohu záchodů. Ostře se nadechnu a zakroutím hlavou.

„Neschovávám se..."

„To určitě, ale jsem rád, že ses mě začal trochu bát, nejspíš jsem ti minulý týden dostatečně ukázal, že si z tebe nedělám prdel. Máš ty prachy, o které jsem tě žádal?" šeptne těsně u mého obličeje a já nakrčím nos nad pachem, který vyjde z jeho pusy.

„J-ještě ne..." vydám ze sebe tišeji, než jsem plánoval a Daemin nad tím pozvedne obočí.

„Oh, ještě ne, jo? A kdy budou? Kde jsi byl v pátek, Taehyungu." Odvrátím zrak a pozvednu rameny.

„Uh...doma..."

„Hmm, doma, ahá, copak, onemocněl jsi? Z ničeho nic?" Mám takovou chuť mu plivnout do obličeje, a ještě mu vyřvat do ksichtu, že jsem kvůli němu nemohl skoro mluvit, ale na to mám z něj až moc velký strach, málem mě udusil, třeba by to i udělal, kdyby ho nezastavil ten jeho kamarádíček, teď už mám jasno v tom, že je schopný prostě čehokoliv.

„Odpověz!" křikne trochu hlasitěji, ale stále takovým polohlasem, aby nás nikdo neslyšel. Silně stiskne moji čelist mezi svými prsty a hlavu my vyšvihne nahoru, abych se tak mohl dívat přímo do jeho očí.

„B-Bolelo mě v krku..." zasípu, jak moc mám stažený krk kvůli návalu strachu, vzteku i slz, které ale nechci nechat pustit ani do očí, dneska brečet rozhodně nebudu, ne před nikým ze školy, před ním už vůbec ne.

„Ahá, jo takhle to je, heh, v tom případě tě omlouvám, štěně, ale svému dluhu se nevyhneš, chci ty peníze do pátku, to máš dostatek času ještě něco našetřit, pokud ale nic nedostanu, tak za to ty něco dostaneš, ode mě, a nebude se ti to moc líbit, protože odměna to nebude." S tímhle moji tvář pustí, ještě jednou si do mě strčí, takže sebou trochu švihnu o zeď, ale poté konečně odejde pryč.

Rozklepanými prsty se natáhnu ke kohoutku a znovu si do obličeje cáknu studenou vodu, alespoň třikrát to tak udělám, než zůstanu jen poraženě stát opřený o umyvadlo a zhluboka dýchat, abych zahnal to nepříjemné stahování mého krku, které značí blížící se slzy.

„Dneska ne, Taehyungu, všechno je dobrý, do pátku je přece času dost." Šeptnu si pro sebe a utřu si mokrý obličej do ubrousků. Konečně vyjdu ze záchodu a zamířím zpátky k Jungkookovi. Ten už netrpělivě přešlapuje kolem modelu a viditelně si oddechne, když k němu s úsměvem přijdu.

„Promiň...zdržel jsem se." Jungkook s úsměvem zakroutí hlavou a položí mi dlaň na rameno.

„To nic, tak jdeme na další úkoly? Měli bychom si pohnout, máme jen dva." Zasměje se nervózně a já rychle přikývnu na souhlas. Dva příklady z třiceti není moc, na to, že už máme asi tak jen dvacet minut, ani ne. Z toho moc pěknou známku nevěštím.

Chyby opravím večer, snad nevadí <3