Hodina utekla rychle, Yoongi si užil svůj vysněný basketbal, ale já jsem se na hru moc nesoustředil, pořád musím myslet na to, kde je asi Taehyung, doufal jsem, že třeba přijde později, ale teď už jsme všichni v převlékárně a on stále nikde, asi je vážně nemocný, anebo...
Rychle si obléknu školní uniformu, na záda si hodím batoh a vyběhnu ven z převlékárny. Máme deset minut přestávku, takže mám i deset minut na to, abych zkontroloval náš úkryt. Vyběhnu schody až ke kumbálu a pomalu vejdu dovnitř. Dveře od záchodu jsou zavřené, proto pomalu na kliku zatlačím a nakouknu do světlé místnosti.
Čekal jsem prázdno, ale zarazím se, když na zemi v rohu uvidím schouleného Taehyunga, se sluchátky v uších a zavřenýma očima. Na chvíli dostanu strach, jestli se mu něco nestalo, ale když přijdu blíž, zjistím, že nejspíš jen spí.
„Taehyungu?" opatrně se ho dotknu na paži, ale on se ani nehne a dál pravidelně oddechuje. Drbnu do něj trochu víc a vyndám mu sluchátka z uší. „Tae." Konečně se zavrtí a rozlepí oči, chvíli vypadá mimo, ale poté vytřeští oči a leknutím sebou škubne, když mě uvidí před sebou.
„Huh? Jungkooku...co tady děláš?" vyhrkne a vypne hudbu ve sluchátkách.
„Já? Co tady děláš ty? Zaspal jsi celou první hodinu." Nechápavě na mě hledí, ale poté si hluboce povzdechne a dlaní si promne čelo.
„Aish...do háje, já fakt usnul?"
„No...vypadá to tak. Hele, jsi v pohodě? Máš hrozné kruhy pod očima, je ti něco?" teď už se Taehyung zamračí a dojde k umyvadlu, aby si mohl opláchnout unavený obličej.
„A zajímá tě to snad? Však se neznáme, nemusíš se o mě starat..."
„Neznáme? Já myslím, že už jsme se tak nějak poznali, co? Hele, vím, že to zní divně, ale opravdu se o tebe dost zajímám, přijde mi, že jsi docela smutný a teď jsem tě tady našel spát." Taehyung trochu nervózně pozvedne rameny a schová si mobil do batohu.
„Co čekáš od někoho, koho šikanují?"
„Mě taky šikanují, proto jsem myslel, že bychom si mohli víc rozumět. Spal jsi vůbec, Tae?" Taehyung už se nadechne docela ostře, jako by měl vypěnit, ale hned na to polkne a se sklopeným zrakem zakroutí hlavou v nesouhlas.
„Ani ne...spal jsem tak dvě hodiny, a-ale není v tom nic zvláštního, prostě...prostě jsem měl včera asi moc kávy, nevím...prosím, neptej se mě víc, jsem rád, že se někdo stará, ale...o tohle se prosím nestarej..." špitne a já chápavě přikývnu. I tak si ale myslím, že je v tom víc než jen nějaké problémy ze školy, rozhodnu se ale od toho tématu tedy odejít trochu jinam.
„Dobře, nebudu se ptát, ale...teď vypadáš, že bys tu kávu potřeboval. Nepůjdeme si koupit do automatu? Dokud ještě nezvoní." Řeknu s pousmáním, ale hnědovlásek nejistě zakroutí hlavou.
„To mě taky napadlo, ale...nemám tady peníze, takže...asi jindy."
„To nevadí, já ti ji koupím."
„Co? Ne, to ne, nechci mít dluhy, i když to bude jen pár wonů, nechci..." vydá ze sebe a promne si prsty, já se nad tím ale zasměju a poplácám ho po rameni.
„Co blázníš, nemusíš mi to vracet, je to opravdu jen pár wonů, já to zpátky nechci." Taehyung vypadá překvapeně, ale chtě nechtě se neudrží a taky se pousměje. Konečně ho vidím trochu i z té pozitivní stránky.
„Mm, opravdu...ti to nevadí?"
„Jasně, že ne, tak pojď, ať to do zvonění stihneme."
***
„Tak kterou?" zeptám se a vytáhnu si nějaké drobné. Taehyung nesměle pozvedne rameny a promne si unavené oči. Bylo by nejlepší, kdyby se šel prospat než do sebe cpát kávu, ale teď to s tím bude muset vydržet takhle.
„Uh, nevím...nějakou silnou."
„Dobře, tak to nechej na mě, ne, že bych se vyznal v kávách, ale tak...asi odhadnu, která tě nejvíc nakopne." Uchechtnu se a Taehyung se nad tím uculí taky. Nehybně stojí vedle mě a čeká, až se káva napustí do kelímku, to naštěstí netrvá moc dlouho a já mu kelímek s nápojem konečně podám.
„tady máš, a nemáš zač a ne, opravdu nechci žádné peníze." Taehyung se překvapeně zasměje a nesměle si z kelímku usrkne. Vypadá celkem roztomile, ale hlavně ospale. Povzdechnu si ale, když můj zrak z Taehyunga sjede k hodinám na stěně před automatem.
„Aish, bude zvonit, no nic, tak já už jdu směr moje třída, taky bys měl jít, uvidíme se o přestávce na záchodě?" hnědovlásek s pousmáním přikývne a oba se rozejdeme svými směry. Stejně se po něm ještě ohlédnu, jak zabočuje za roh chodby, přijde mi něčím zvláštní, něco, co mě prostě nějakým způsobem fascinuje.
„Hmm, copak to máš dobrého?" ozve se hlas za mnou a já zamrznu na místě. Úplně jsem zapomněl, jak je toulání se po škole nebezpečné, obzvlášť, když je tady Chiumin. Ani se neotáčím, ale to ani nemusím, někdo mě zezadu chytne za krk a zatlačí dopředu, až neudržím rovnováhu a plácnu sebou o zem.
Z rukou mi vypadne kelímek s mojí kávou, moc se toho ale nevylije, protože ji včas zachrání právě Chiumin. Usrkne z kelímku a se zasmáním mi šlápne na ruku, až syknu bolestí, protože zabral celou svojí váhou.
„Au, Chi-Chiumine...bude zvonit!" křiknu, ale on mě zatáhne za košili a přirazí mě ke zdi, ještě s tím jeho pitomým úšklebkem.
„A co já s tím? Jsi snad šprt, že musíš být všude na čas? Co si vlastně dovoluješ plýtvat wony na nějakou horkou sračku? Pokud nevíš, co s penězi, tak snad jsem tady já, ne? Mluv, ty kurvo!" opět schytám pořádnou facku, jako před pár dny v té šatně. Štiplavá bolest se mi rozleze po celé pravé tváři a do očí mi vžene slzy, které ale odmítám pustit ven.
„J-Já to...řeknu, Chiumine." Vydám ze sebe chvějivě, ale on se zasměje a poplácá mě po štípající tváři.
„Co to kurva? Jsi snad nějaký školáček, že půjdeš žalovat? To bych ti ale moc neradil, víš, že to bude horší, když si postěžuješ, měl by ses mi sám postavit, ale na to ty nemáš koule, možná jsi fyzicky starší, ale mentálně rozhodně ne, v hlavě si uplakané děcko, které se schovává svým tatíčkům pod sukně." Naštvaně do něj strčím, až málem upadne na zem, ale teď toho lituju.
Chiumin zamračeně vezme kelímek s horkým nápojem a celý mi ho vychrstne na hrudník. Ostrá horkost se mi rozleze jak po hrudníku, tak i po krku, a já se se zaúpěním svalím k zemi a křečovitě si místo stisknu dlaněmi.
„Ah...b-bože...j-jsi snad i-idiot...?" vydám ze sebe sípavě a slzy už opravdu neudržím, a je mi jedno, že je přede mnou stále Chiumin, který na chvíli vypadá, že svého činu lituje, jako by si uvědomil, že tohle bylo přehnané, ale hned se ode mě vzdálí, ještě se ohlédne kolem sebe a zamíří ke schodům dolů.
„Můžeš si za to sám." Šeptne naposledy, než se mi ztratí z dohledu. Zatnu zuby a schoulím se do klubíčka, protože na hrudi cítím neuvěřitelné horko, co čekat, když na mě někdo vyleje celou čerstvou kávu.
Neohrabaně se zvednu a vytočím číslo táty, sice už před minutou zvonilo, ale takhle teď asi do třídy nepůjdu a nebudu se věnovat učivu, potřebuju nutně něco studeného, nejlépe studenou sprchu, protože tohle fakt pálí, navíc nemůžu mezi lidi se špinavou uniformou.
„Ano, Jungkooku?" ozve se z telefonu a já si pro sebe oddechnu, že mi to vzal, protože touhle dobou je jistě v práci.
„Ahoj, mohl bys pro mě přijet, prosím...?"
„Kooku, stalo se něco? Kde jsi?"
„Ve škole...jo, stalo, jen...j-jen pro mě prosím přijeď."
Dneska sem toho moc nenapíšu, ještě musím uklidit barák, protože zase přijede nějaká návštěva, takže žádné vykecávání tady :D
(Pokud byste našli nějakou chybu/překlep, dejte mi vědět, děkuji :))
좋은 하루 보내세요! (ﾉ◕ヮ◕)ﾉ*:･ﾟ✧
ČTEŠ
In the Nook (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] „Jsem třeťák a šikanují mě prváci, není to úplně příjemné, ale jsou to holt ještě malé děti, které nechápou, že není nic špatného na tom mít dva otce, nebo pracovat v gay-baru." „Hmm, a ty jsi gay?" „Nejsem gay. Ty jo? Šikanují tě kvůli...
