In the Nook (Taekook/Vkook) CZ

33.

Taehyung P. O. V.

U Jungkooka jsem strávil celý zbytek dne, a rozhodně jsem rád, protože mě dokázal přivést na zcela jiné myšlenky, skoro jsem zapomněl na to, proč jsem k němu vlastně přišel. Ani jeho tátové nebyli proti, zůstal jsem i na večeři. Musím přiznat, že jsem z nich neměl dobrý pocit, přeci jen...dva manželé – gayové – co vychovávají syna...většina si pod tím musí představit něco ne úplně pěkného, ale pravdou je, že oni jsou snad i lepší než mnozí obyčejní rodiče, včetně mojí mámy.

„Opravdu nechceš vyprovodit? Venku už je tma..." řekne starostlivě Jungkook, když si obléknu bundu a on odemkne dveře od jejich domu. S pousmáním zakroutím hlavou a bundu si zapnu až skoro ke krku.

„Nemusíš, zvládnu to, však kolem svítí lampy." Ujistím ho, ale on nad tím pozvedne rameny.

„Pouliční lampy tě moc neochrání, kdyby na tebe vybafnul nějaký ožralec, co jde právě z baru, takže-..."

„To se může stát i za světla...Jungkooku, proč mě tak děsíš?" pronesu naštvaně a on mě hned nervózně obejme a začne to zachraňovat.

„Ou, promiň, promiň, nechci tě děsit, to ne, samozřejmě se nic takového nestane, neboj se, ale...klidně s tebou půjdu, nedělá mi to problém." Tiše se zasměju a odtáhnu se od něj.

„A mě nedělá problém dojít o pár ulic dál domů, vážně. Uh...a děkuju, že jsem u tebe mohl být, dost mi to pomohlo, tak...zítra ve škole?" Jungkook se usměje a přikývne na souhlas.

„Neděkuj a...jo, zítra ve škole, ráno zase na záchodě, ještě jednou se omlouvám, že tě nepočkám před domem..."

„V pohodě, vím, že tě táta veze, to nic, sejdeme se tam." Mrknu na něj a on s oddechnutím souhlasí. Otevře dveře a zachvěje se, když do chodby vnikne studený večerní větřík a on má na sobě jen tričko s krátkým rukávem a tenké tepláky na doma. Naposledy si zamáváme, než se rychlejším krokem rozejdu směrem ven z ulice.

Oklepu se a zastrčím ruce do kapes, když se opět zvedne vítr, dokonce bych řekl, že občas sem tam spadne i nějaká dešťová kapka, takže to vidím na blížící se liják. To mě taky donutí zrychlit krok, konečně se dostanu na hlavní chodník podél silnice, kde už je okolí osvětleno žlutým světlem z lamp.

Přemýšlím, co bude, až se vrátím, jestli už máma bude spát, nebo bude ještě sedět v kuchyni a kouřit, do toho se mi ještě hlavou honí myšlenky ohledně toho prášku. Napadlo mě, že začala brát něco na bolest hlavy nebo kloubů, protože s tím má teď v poslední době problémy, ale nemám z toho moc dobrý pocit.

„Dělej! Hoď mi klíče!" křikne nějaký chlápek na ženu v okně jednoho z paneláků podél chodníku, po kterém právě jdu. Nelíbí se mi, jak je zahalený pod kapucí, raději sklopím zrak a trochu rychlejším krokem kolem něj projdu se splašeným srdcem. Zatracený Jungkook.

Naštěstí ale dojdu domů bez jakýchkoliv komplikací a pomalu otevřu dveře od našeho bytu. Je tady hrobové ticho a tma. Máma i tetičky už musí spát, protože nevidím ani pásek světla z kuchyně. Dost sem ale táhne, nejspíš zase nechaly otevřené okno.

S povzdechnutím se tedy vydám k místnosti, odkud průvan jde, aniž bych někde rozsvěcoval, dojdu až do kuchyně. Vejdu dovnitř tmavého prostoru rovnou k otevřenému oknu a jednoduše ho zavřu, nad něčím se ale pozastavím. Zamračeně se otočím a leknutím málem vyjeknu, když u stolu uvidím sedět siluetu nějaké ženy.

„Huh?! K-kdo je to!" vykoktám rozechvěle, ale místo odpovědi se mi dostane jen jakéhosi zamručení. Rozsvítím malou zářivku nad sporákem a pohlédnu na černovlasou ženu sedící shrbeně u stolu, s hlavou opřenou o zeď a nezapálenou cigaretou v ruce.

„Mami?" řeknu tišeji a opatrně k ní dojdu, odhrnu jí pramínky vlasů z obličeje a k mému překvapení zjistím, že spí. Se svraštěným obočím s ní jemně zatřesu a promluvím na ni.

„Eomma...vstávej. Haló!" zatřesu s ní trochu víc a ona sebou škubne. Vytřeští svoje unavené červené oči, na chvíli tak vypadá, jako nějaký upír, nebo zombie, vůbec se mi to nelíbí.

„C-Co? Jsi tady?" vyhrkne ze sebe mumlavě a já poznám, že je nejen pod vlivem cigaret, ale je i opilá. Opět.

„Aish, jo, jsem tady, co tady děláš? Běž spát." Řeknu přísně a pomůžu ji vstát, ale její nohy se zamotají a ona se na mě svalí celou svojí váhou. Neváží skoro nic, sice je o nižší, než jsem já, ale váhově mi přijde, jako nějaké dítě.

„Nechci spát...miláčku, chci tady být s tebou, víš? Dlouho jsi tady nebyl, ale vrátil ses." Máma mě pohladí svojí studenou dlaní po tváři a hlavou se opře o moje rameno. Povzdechnu si a nějakým způsobem s ní zamířím k ložnici.

„Jsi unavená, zítra bude líp...snad." Šeptnu a dovedu ji až k posteli, na kterou ji opatrně položím a přikryju peřinou. Už chci odejít ke dveřím, ale její ruka mi stiskne zápěstí a nedovolí mi odejít.

„Proč jsi odešel, zlato?" zeptá se mě mumlavým tónem hlasu, protože už tak napůl spí. Protočím očima a vyvléknu se z jejího úchopu.

„Chtěl jsem jít někam, kde se nebudu cítit osamělý." Řeknu docela výrazně, abych jí naznačil, že je to vlastě její vina, ale nemyslím si, že to pochopila. Jen něco zamručí a zachumlá se do peřiny.

„Hmm, já tě ale miluju, Woohyune, už mě neopouštěj, nechci zůstat sama, až se Taehyungie narodí." Šeptne a ve mně nepříjemně hrkne. Zamračeně se na mámu zadívám a opatrně se posadím na okraj postele. Ona si snad myslí, že mluví s...oh.

„Cože?"

„Neopustíš mě? Taehyungie přece nemůže zůstat bez tatínka, musíš tady být s námi, miláčku, já se o něj nezvládnu postarat sama." Při tom posledním slově se jí zlomí hlas a ona se rozpláče do polštáře. Opatrně ji pohladím po vlasech, toho využije, hned se chytne mojí ruky a začne mi plakat do dlaně.

„Proč bys to nezvládla? Zvládneš cokoliv, když chceš...jsi máma, dokážeš se přece postarat o vlastní dítě, proč si myslíš, že to nezvládneš?" i mě se začne chvět hlas a stahovat krk z návalu slz. Polknu, když máma nešťastně zakroutí hlavou.

„nezvládnu to, Woohyunie...jsem hrozná matka...nikdy nebudu dobrá matka, potřebuju tě, neopouštěj mě už, prosím." Zavzlyká, a i já pustím ven slzy. Myslel jsem, že jsem jí ukradený, ale nejspíš ji to trápí, trápí jí to, že není, jako všechny ostatní matky, ví o tom...

„Promiň mi to...jsi skvělá máma, vážně! Jasný? Mám tě moc rád, neopustil bych tě, nikdy." Obejmu ji a na chvíli zavřu oči, když ucítím, jak mi objetí oplácí. Pořád je ale dost malátná, myslím, že polovinu z toho, co se teď děje, doopravdy nevnímá, ale i tak mi to stačí, stačí mi, když cítím, že je tady se mnou, i když mi přináší jen zklamání.

„Spinkej tady se mnou, prosím..." šeptne tiše a já přikývnu na souhlas. Je mi jedno, že jsem se ještě nesprchoval, nechám své tělo spadnout vedle ní na matraci, pevně ji k sobě přitisknu a obličej schovám do jejich vlasů. Sice jsou s aromatem cigaretového kouře, ale to mi je v tuhle chvíli i celkem jedno.

„Dobrou noc, eomma." Zašeptám, ale už mi neodpoví. Má zavřené oči a tiše oddechuje. Pousměju se a taky zavřu svoje zaslzené oči. Zítra to bude zase stejné, opět ten stejný kolotoč, jak ve škole, tak tady doma, moc dobře to vím, asi právě proto si chci tuhle chvilku co nejvíc užít.

Ještě prostě nechci usnout, chci to vnímat, to hřejivé objetí s vlastní mámou, ale moje oči už mě přestanou poslouchat a víčka mi snadno spadnou dolů.

Už deset minut přemýšlím, co sem napsat, tak už to asi nebudu protahovat, prostě se mějte pěkně :D<3

btw. poslouchá tady někdo Blackpink? 👀💜