(Podzim)
Jungkook P. O. V.
Sedím na velké posteli a spokojeně kreslím do svého bloku, z okna se mi sem derou ještě stále hřejivé paprsky slunce, které ale pomalu začnou slábnout, protože je skoro konec října [október] a příroda se začne připravovat na další zimní mrazy.
Někdo mi zaklepe na dveře a já hned pohlédnu k onomu místu, kdo sem zavítal. Hned se usměju, když uvidím Kyohana. Opatrně za sebou dveře zavře a přijde až k posteli, na které sedím. Nahne se, aby mi viděl do bloku a poté moji kresbu pochválí.
„Páni, máš talent vážně na všechno." Polichotí mi, já se uculím, ale poté se k němu konečně nahnu a přitisknu svoje rty na ty jeho, abych ho tak víc přivítal, neboť právě přišel z práce, jo, už pracuje, zatím, co já chystám vysokou, co je ale zásadní, ukázalo se, že se moje city konečně usadily a já si vybral – cítím se teď mnohem šťastnější.
„Mm, jak ses měl, lásko?" optám se a on si přisedne blíž ke mně, pohladí mě po stehně a s úsměvem mi věnuje další letmý polibek.
„Ušlo to, i když je pořád docela horko, takže jsem zase celý uřícený, ale zítra do práce nejdu, takže," usměje se a s dlaní zabloudí k mojí vnitřní straně stehna, „takže se ti budu dnes večer obzvlášť věnovat, co ty na to?" optá se mě mile, ale já si skousnu vnitřní stranu líce a pozvednu rameny.
„Mm, dneska? Nevím, jestli už jsem na to připravený..." on se ale usměje a láskyplně mě políbí na rtech.
„Kdybys nebyl, tak mi to řekni, počkáme klidně další měsíc, pak klidně další, je to zcela na tobě, vím, co se ti stalo, o té školní šikaně jsi mi už vyprávěl." Ujistí mě a já s oddechnutím přikývnu, nahnu se pro další polibek, odložím blok a svalím se s ním doprostřed postele.
„Mm, potřebuju se pomazlit." Zachraptím a Kyohan se nad tím zasměje, ale nebrání se a pevně mě k sobě přitiskne. Líbne mě na čelo a odhrne pramínky vlasů bokem. Všimnu si, jak i zvážněl jeho výraz, a proto zpozorním.
„Děje se něco?" optám se, ale on zakroutí hlavou.
„Nic, jen jsem se chtěl zeptat...už jsi to psal Taehyungovi?" polknu a odvrátím zrak. Strašně se za to stydím, mrzí mě, že si Taehyung stále myslí, že s ním jsem, a že se za ním vrátím, ale prostě nemám to srdce na to, abych mu to prostě takhle po textovce sdělil.
„Mm, ještě ne, ale...udělám to...někdy."
„Hmm, víš, že tě nikam neženu, ale trápíš tak sebe i jeho." Posmutněle přikývnu a víc se na Kyohana natisknu. Moc dobře to vím, ale ještě to musím odložit, teď se chci věnovat hlavně svému aktuálnímu příteli, proto se nahnu k jeho rtům a políbím ho.
„Mm, změňme téma, co bude na oběd? Nezapomeň, že vaříš ty, rodiče jsou na tom zájezdě, vrátí se až k ránu." Kyohan se zasměje a převalí mě tak, aby byl nade mnou, pažemi se zapře u mojí hlavy a nahne se k mým rtům, do kterým mi dýchne trochu svého teplého dechu.
„Neboj se, na tohle bych nezapomněl, mám v plánu tu naši specialitu, která ti tak moc chutná." Usměje se a konečně naše rty opět spojí, já se v polibku usměju a omotám paže kolem jeho krku, abych ho na sebe víc natisknul.
„Tak na to se hrozně moc těším."
***
(Zima)
Taehyung P. O. V.
Dny utíkaly, jako zběsilé. Jungkook odjel na konci léta, najedou byl ale podzim a teď, teď už se vzduchem prohánějí sněhové vločky, mrzne a lidé se chystají na přicházející nový rok. Před týdnem byly Vánoce, dneska je třicátého a já slavím svoje dvacáté narozeniny. Proto mě taky Jimin pozval do baru.
Nejsem moc nadšený, stále kontroluju mobil, jako praštěný, stále čekám na jedinou zprávu od Jungkooka. Od doby, co je pryč, se se mnou vůbec nespojil. Čekal jsem, že aspoň na Vánoce napíše, nebo dneska na moje narozeniny, ale on stále nic.
„Tae, nedívej se pořád do toho mobilu." Pokárá mě Jimin, který donesl další skleničky s nějakým drinkem, jeden mi podá, ten druhý si začne sám usrkávat. Povzdechnu si a mobil schovám do kapsy.
„Ty víš, na co čekám." Šeptnu a on se zamračí.
„Stále nic nenapsal?" mlčky zakroutím hlavou a napiju se drinku.
„Ne, ale...určitě napíše, jen...jen nemá čas." Vydechnu, abych uklidnil a ujistil sám sebe, ale v hloubi duše stejně vím, že to asi není pravda, i Jimin zakroutí hlavou a s výdechem mě pohladí po rameni.
„Tae...kašle na tebe, tak na něj kašli taky." Nad tím se zamračím, nechci přeci jen, aby takhle o Jungkookovi mluvil, přece je tady pořád naděje, že mi ta jedna blbá zpráva ještě během dneška přijde.
„To není pravda, napíše mi, uvidíš." Nad tím se ale Jimin ironicky zasměje.
„Taehyungu, prober se, nenapsal ti na Vánoce, to už je celý týden, nenapsal ti ani dneska, ale kdyby jen to, vždyť on ti nenapsal už do podzimu, na co pořád čekáš, na zázrak?" křikne a já se na něj dost ublíženě podívám, nechci, aby takhle mluvil, opět ucítím slzy v mých očích a toho si všimne i Jimin.
„Ahh, ne, hele, nebuď smutný, to nic, on ti za to nestojí, dobře? Občas se stane, že...že se ty city prostě změní, víš? Brzy potkáš někoho jiného, na Jungkooka už si nevzpomeneš, uvidíš, a taky-..."
„Ne, proč mi tohle říkáš?!" křiknu a přitom ucítím, jak mi zakmitaly panenky v očích, jak moc by chtěly pustit ven slzy, ale stále se drží. „Myslel jsem, že mě podporuješ, jsi můj kamarád, Jimine, a kamarád má toho druhého podporovat, já chci věřit, tak...proč nevěříš se mnou?" vydám ze sebe rozechvěle a Jimin zmlkne, nejistě polkne a natáhne ke mně ruku.
„Tae, já se tě snažím podporovat...moc mě to mrzí, ale obávám se, že Jungkook si začal žít novým životem. Ale...to se stává, občas...ty city prostě zmizí..."
„To je od tebe hnusný." Šeptnu chladně a zamračeně vstanu od stolu, Jimin vytřeští oči a chytne mě za ruku.
„Ne, Tae, já jsem tě nechtěl tak naštvat, ale říkám pravdu, netrap se prosím minulostí..."
„Spíš mám pocit, že nám to s Jungkookem nepřeješ, on mě miluje a napíše mi!" křiknu a vyrazím k východu, ale on na mě ještě zklamaně houkne.
„Taehyungie, kam jdeš..."
„Domů," hlesnu a natáhnu na sebe bundu a šálu, „promiň, já...potřebuju být sám." Naštěstí mě nechal, nic dalšího na to neřekl. Vyjdu tedy z baru a sekaně se nadechnu ostrého štiplavého vzduchu. Opět dost nasněžilo a stále se kolem ty vločky prohánějí a zachytávají se mi do vlasů.
Zastrčím ruce do kapes a popotáhnu nosem, slzy už se mi spustily ven a já si je rychle utírám do rukavic, aby mi na tvářích nezamrzly. Vím, že má Jimin pravdu, on už opravdu asi nenapíše. Nad tím křečovitě zavřu oči a vzlyknu.
Měl bych s tím něco udělat, něco, co mi pomůže, měl bych taky začít svůj začátek, nebo alespoň ukončit tuhle první epizodu, nechci to nechat otevřené a sám moc dobře vím, že takhle to bude nejlepší, protože tady jiná cesta nevede.
Vytáhnu svůj mobil a celý uslzený začnu vyťukávat svoji poslední zprávu věnovanou člověku, jenž mi změnil život, okouzlil mě, naučil milovat, dal mi ty nejkrásnější vzpomínky, ale...taky mě seznámil s temnou stránkou lásky – vymazal mě ze svého života – je čas to udělat stejně.
Večer teda poslední kapitola, no, sice poslední, ale celkem důležitá, takže budu ráda, když vydržíte a dočtete to do úplného konce, i když je z posledního odstavečku jasné, co Taehyung udělal, vydržte to prosím do toho finále <33
No, co sem jinak napsat? Užijte si zbytek dne, a...prosím, žádné útoky na autorku, děkuji :')
ČTEŠ
In the Nook (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] „Jsem třeťák a šikanují mě prváci, není to úplně příjemné, ale jsou to holt ještě malé děti, které nechápou, že není nic špatného na tom mít dva otce, nebo pracovat v gay-baru." „Hmm, a ty jsi gay?" „Nejsem gay. Ty jo? Šikanují tě kvůli...
