In the Nook (Taekook/Vkook) CZ

9.

Převaluju se z jednoho boku na druhý, ale stejně nemůžu usnout. V poslední době nemůžu skoro vůbec spát. Mám toho strašně moc na srdci, co bych potřeboval říct, ale nikoho nemám. Jimin ani Hoseok by to nepochopili, potřeboval bych se svěřit s tolika věcmi, ale musel by to být někdo, kdo by mi porozuměl.

S povzdechnutím vstanu a zamířím ven z tmavého pokoje. Ani nevím, kolik je hodin, možná je půlnoc, možná už čtyři ráno, co já vím, ale musím se jít napít a opláchnout obličej, to mi taky občas pomáhá se tak nějak uklidnit.

Otevřu dveře a chodbou projdu až ke koupelně, kde zavřu a rozsvítím světlo. Můj odraz v zrcadle vypadá příšerně, jako nějaký upír, ale hodně zkresluje to světlo. Opláchnu si obličej, trochu vody si napustím do dlaní a napiju se.

„Teď už bych usnout ale opravdu mohl." Zamumlám si pro sebe a vyjdu ven z koupelny. Zamířím zpátky do pokoje, ale zastaví mě zvuk vycházející z kuchyně. Jsou to vzlyky. Nejistě se otočím k protějším dveřím a trochu vyděšeně je otevřu.

Ocitnu se v úplně tichém a tmavém obýváku, ale kousek od něj je kuchyně, odkud jdou vzlyky slyšet. Trochu odvážněji vyrazím ke kuchyni a nakouknu dovnitř. Sice se tady nesvítí, ale z okna jde vidět měsíc, který kuchyň dost osvětluje a já si hned všimnu mojí mámy, jak schoulená sedí u stolu, hlavu má položenou na stole a brečí.

„Eomma...?" ozvu se opatrně, ale ona na mě nijak nereaguje, jako bych tu ani nebyl. S povzdechnutím si sednu vedle ní a dlaní ji pohladím po zádech, ze kterých jí i odhrnu černé rozčepýřené vlasy.

„Uh, mami, neplakej...prosím." Řeknu klidně a dál ji hladím po zádech.

„P-Proč nás opustil...c-co jsem udělala špa-špatně...ne-nemiloval mě..." vydá ze sebe naprosto vyřízeně skrz ostré nádechy ze vzlyků. Polknu a položím svoji hlavu na její záda, dál ji ale hladím. Moc dobře vím, o kom mluví, sice už je to hrozně dlouho, ale mívá stavy, kdy ho chce prostě zpátky a vyčítá si jeho odchod, přitom ona si nemá co vyčítat, to on byl kretén, který nás tady nechal.

„Mami...no tak, ššš, bude to dobré, nezasloužil si tě, jasný?"

„Proč mi ni-nic neřekl...proč pro-prostě odešel..." zní tak hrozně moc zoufale. Do očí se mi taky nahrnou slzy a víc se na mámu natisknu, a tak ji pevně obejmu.

„Mami, prosím...prosím, neplakej. Je nám bez něj líp, jsme tady jen my, je dobře, že je pryč, jo? Je to dobře..." z očí mi pár slz uteče a hned se vsáknou do máminy noční košilky. „Eomma...už tiše." Konečně se zvedne od stolu a obejme mě nazpátek, začnu se s ní tedy pohupovat ze strany na stranu.

„Taky m-mě ne-nesnášíš...jako on..." zamračeně naše objetí víc zpevním.

„Tohle si nemysli, já tě mám moc rád, strašně moc, nikdy, NIKDY neodejdu, nejsem jako můj otec, jasný? Eomma...neplakej." Hladím ji po vlasech a snažím se spolknout knedlík, co se mi vytvořil v krku.

„Bo-bolí mě hlava...Tae-Taehyungie..." odtáhnu se od ní, palci ji setřu slzy a vstanu od stolu.

„Podám ti nějaké prášky, jo? Počkej, jen klidně seď." Otevřu šuplík a vytáhnu nějaké tabletky. První přemýšlím, jestli jí mám dát něco od bolesti, ale nakonec usoudím, že tohle musí zaspat. Sáhnu tedy po prášcích na spaní.

„tady, tohle ti pomůže, sněz je oba dva, jo?" Máma si prášky sní, zapije a vysmrká se do kapesníku, který jsem jí taky podal. Úplně se chvěje a neustále pokukuje po cigaretách v balíčku na okně.

„Mami, nedívej se tam...to ti nepomůže."

„Jen jednu...po-pomáhá to, štěňátko, pro-prosím..." nechci jí to dát, ale stejně by si tu krabičku vzala sama. Vytáhnu tedy jednu cigaretu a se zklamaným výrazem ji mámě podám. Rychle si ji nacpe do pusy a zapálí, hluboce se jí nadechne a poté s úlevným výdechem vypustí obláček kouře.

„Musíš...jít spát, eomma." Šeptnu, zatím, co si hraju s lemem ubrusu na stole. Máma si opět potáhne z cigarety a omámeně přikývne.

„Chce se mi spát, zlatíčko, potřebuju spát..."

„Správně, tak dáme pryč tu cigaretu a půjdeme si lehnout, dobře?" opatrně začnu máme brát cigaretu z pusy, ale kupodivu se nebrání, nejspíš začínají fungovat ty prášky. Típnu ji o popelník a pomůžu mámě vstát.

„Tak pojď, zítra bude dobře."

„Taehyungie, ty jsi můj jediný miláček, bez tebe bych to nezvládla." Pousměju se a uložím ji do postele v ložnici. Zakryju ji peřinou a dám ji na čelo pusu, jako to kdysi dělávala ona mě, to se ale ještě tak nějak chovala, jako normální máma, sice kouřila, pila a mívala deprese, ale vždycky mě šla uložit do postele, teď už je zase všechno jinak.

„Dobrou noc, eomma."

„Dobrou, broučínku, mám tě hrozně moc ráda, jsem moc pyšná máma, jo?" s pousmáním přikývnu, dám ji za ucho jeden černý pramínek vlasů a pomalu zamířím ke dveřím ložnice.

„Taky tě mám rád...dobrou, vyspi se z toho." Na to už mi neodpoví, nejspíš usnula, už když jsem ji ukládal, byla mimo. Utřu si zaslzené oči a vydám se do svého pokoje, abych se taky mohl prospat. Jo, zítra bude zase líp.

Dneska nevím, co vám sem napsat, tak asi jen to, ať se máte dobře

NEKUŘTE!

Ne, dělám si srandu, dělejte si, co chcete, hlavně, ať máte pěkný dnešek :D