In the Nook (Taekook/Vkook) CZ

36.

Taehyung P. O. V.

Konečně skončí všechny hodiny a my můžeme vypadnout domů. Bylo mi celou dobu hrozně, to skrz Jungkooka, všichni učitelé se na něj jen mračili a kárali ho, jen proto, že já jsem takový slaboch a nechal jsem si odnést svoje oblečení, měl jsem si dát ten cvičební úbor, proč by to za mě musel odskákat on, ale teď už je to jedno.

„Tak asi první zamíříme ke mně domů, tam ti půjčím něco svého, v čem budeš moct jít domů, no...pak musíme nějak vyřešit toho Daemina, třeba není takový pošuk a vrátí ti to..." začne mluvit vedle mě Jungkook, ale já si povzdechnu a zakroutím hlavou.

„To nebude mít žádný smysl, určitě to bude používat proti mně, kromě peněz po mě bude chtít i další věci, jen abych dostal zpátky svoje oblečení..." pronesu sklesle a Jungkook mi položí dlaně na ramena. Pohlédnu na něj, má vážný výraz, ale zároveň mi přijde, že se celý klepe, ještě aby ne, když má na nohách jen šortky.

„Tae, nemůžeš nad tím jen mávnout rukou, ta uniforma něco stála, takže ji musíme dostat nějak zpátky, vím, že se bojíš toho nejhoršího, ale...kdybych to třeba zaplatil já-..."

„Na to zapomeň!" zastavím ho zamračeně, protože to poslední, co chci, aby za mě Jungkook platil nějakému grázlovi z béčka. „Pojď radši, než kvůli mně nastydneš." Rozkážu a chytnu ho za zápěstí, aby si trochu pohnul. Hned se můj mozek ale trochu uvědomí a já celý zrudlý jeho ruku pustím. „promiň, jen...jen pojď." Vydám ze sebe a zrychlím krok.

***

„tady, tohle by ti mohlo být dobré, nosím spíš volnější věci, ale to už by na tobě moc plandalo." Řekne Jungkook, když mi podá nějaké svoje tričko, tepláky a spodní prádlo. S poděkováním si to převezmu a oblečení si prohlédnu. Má celkem vkus.

„Um, mám se jít převléct do koupelny?" Jungkook se zasměje a zakroutí hlavou.

„nemusíš, já se otočím." Řekne s úsměvem a otočí se ke mně zády. Nejistě si ho změřím pohledem a opatrně se začnu převlékat z uniformy do normálního oblečení, stejně mám z něj ale divný pocit, proto neustále kontroluju, zda se opravdu neotáčí.

„Nedívej se..." upozorním ho ještě pro jistotu, když ze sebe sundám kalhoty a rychle se navléknu do boxerek. Jungkook se nad tím ale zasměje.

„Neboj, však se nedívám." Natáhnu na sebe i tepláky a poklepu mu na rameno, abych mu naznačil, že už jsem oblečený. Jungkook se ke mně tedy otočí čelem a chce nejspíš něco říct, ale cinkne mi mobil, a tak Jungkooka přeruší.

„Kdo ti píše?" pozvednu rameny a rozkliknu zprávu. Je od Jimina, ale její obsah se mi vůbec nelíbí.

Jimin: poslal přílohu
Ahoj, nemám pro tebe dobré zprávy, Daemin mi poslal tuhle fotku, prý ti ji mám přeposlat, hele, on ti dneska sebral uniformu? Měl jsi Jungkookovu, že? Nechceš se sejít a promluvit si?"

Svraštím obočí a se zaskučením se posadím na zem, prohrábnu si frustrovaně vlasy a zlomeně pozoruju fotku od Jimina, údajně od Daemina.

„Co se stalo?" začne se hned ptát Jungkook a sedne si vedle mě, ale když si všimne fotky v mém mobilu, dojde mu to. „Oh, ten hajzl, jak se opovažuje? Jak by se mu asi líbilo, kdyby mu někdo spálil uniformu, a ještě to viděl vyfocené? Já bych ho nejraději-..."

„Nech to být, Kooku, nemá to smysl, koupím si novou." Řeknu sklesle, ač vím, že mě to asi bude stát všechny kapesné, nebo alespoň většinu, pak ještě musím někde sehnat wony pro Daemina, jinak se mi znovu pomstí, bůh ví, jak tentokrát.

„měl by ti ji koupit on! Hajzl...ale, ehm, jak jsi mi to řekl? Kook?" nechápavě na něj pohlédnu a trochu zrudle přikývnu.

„Um, jo, někteří ti tak říkají, tak...pokud nechceš, tak ti tak říkat nebudu..."

„Heh, to ne, líbí se mi to, říkej mi, jak chceš, já jen...mám to brát jako znak toho, že se z nás stávají blízcí přátelé? Protože jsem myslel, že mě ještě bereš, jako „cizího", takže-..." zasměju se a odvrátím svůj culící se výraz.

„Ummm, už dávno tě neberu jako cizího, totiž...opravdu hodně mi pomáháš."

„Jen dělám, co považuju za správné, navíc jsem si tě vážně dost oblíbil, takže se mě teď už nezbavíš." Uchechtne se a já nad tím zase zrudnu, ale zasměju se s ním. Taková slova člověka dokáží potěšit, na chvilku i zapomenu na tu spálenou uniformu, jen se dál culím a trochu se ramenem dotknu toho jeho, abych ho tak lehce šťouchl.

„Zase nepřeháněj." Pronesu tiše, ale on se zamračí a zakroutí hlavou.

„Nepřeháním, myslím to vážně. Jsi super kluk, Tae, vážně jo, takže všechno, co pro tebe dělám, je zcela upřímné a z mojí vlastní vůle." Usměju se a opřu si hlavu o jeho rameno. Cítím se skvěle.

„To ty taky...nelituju toho, že nás ten záchod seznámil."

„heh, to jsme dva. Tak, a teď se zvedneme a pojedeme do obchodu koupit novou uniformu, peníze mám, řeknu tátovi, aby nás odvezl a zpátky můžeme jet autobusem." Šokovaně na něj vytřeštím oči a odtáhnu se od něj.

„Počkej...co? To...to ne, Kooku, nebudeš mi platit uniformu, v žádném přípa-..."

„Pššt," Jungkook mi přiloží ukazováček ke rtům, tak mě nejen umlčí, ale donutí moji tvář úplně vzplanout, „nechci slyšet žádné protesty, prostě půjdeme, hned, a není to otázka, kdybys chtěl náhohou něco namítat." S tímhle se zvedne a ze stolu vezme svoji peněženku, poté vyjde ven z pokoje a z obýváku jen uslyším jeho tlumený hlas.

„tati? Vzal bys mě a Taehyunga do centra? Tae si potřebuje dokoupit nějaké věci, tak tam možná zůstaneme a k večeru přijdeme busem." Nad tím se plácnu do čela a zaskučím si pro sebe. Proč tohle dělá.

„Tak jo, domluveno, za patnáct minut prý vyjíždíme." Zazubí se na mě, když se vrátí do pokoje. Povzdechnu si, ale nic už na to nenamítám, jen sklopím hlavu a jemně se pokloním.

„Moc, moc, moc děkuju, slibuju, že ti ty peníze vrátím." Pronesu, ale on se nad tím zasměje a rozcuchá mi hnědé vlasy.

„Neblbni, moc to stát nebude, opovaž se mi to vracet, jo, jinak jsem se chtěl zeptat, jestli tady nechceš přespat, když už je ten víkend, chtěl jsem ti to navrhnout už ve škole, ale vyskytl se ten...no, problém, takže...ptám se trochu opožděně a moc doufám, že řekneš ano, protože už jsem to domlouval u tátů a bylo by divné to zase rušit." Vyhrkne trochu nervózně a začne si hrát s prsty, jako to normálně dělávám já. Sice bych odmítl, ale pravdou je, že bych chtěl, moc bych chtěl spát alespoň jednu noc někde jinde, než je zakouřený byt, a Jungkook vypadá, že by taky chtěl, abych tady zůstal.

„Uh...jestli jsi to už domluvil...asi by bylo vážně blbé to rušit." Pousměju se a Jungkook se rozzáří, jako nějaké malé dítě.

„Oh, no právě! Ahh, jsem tak rád, že se to obešlo bez přemlouvání, s tebou je to totiž těžké."

Aish, včera jsem ještě do noci četla pravidla wattpadu a kontrolovala si všechny svoje příběhy, jestli odpovídají, no, vypadá to, že ano, ale já jsem teď nějaká divná od doby, co se na instagramu objevují ta přiznání, asi to přestanu sledovat :D 

Ale tak, špatností už jsem se na mém profilu zbavila, takže teď už bych se měla cítit klidnější, což se taky cítím, ale stejně mám pořád tendenci pročítat si ty svoje staré příběhy, abych se ujistila, že jsem něco nepřehlédla a opravdu je všechno ok.

No, jsem prostě hrozná, ale slibuju, že se pokusím zlepšit kvalitu mých příběhů alespoň o trochu :(<33

Jinak se mějte pěkně, díky, že čtete, Purple U <3