Jungkook P. O. V.
Ležím na posteli zírám tupě do stropu. Taehyunga jsem před hodinou doprovodil domů, takže mám teď čas přemýšlet o tom, co se stalo. Vím, že je Taehyung dost citlivý, mohlo mě napadnout, že udělat mu nějakou schválnost by ho mohla rozčílit, ale netušil jsem, že si to vezme až tak moc osobně.
Možná jsem převrhnul jeho pohár tím, když jsem řekl, že není jako Kyohan, uklouzlo mi to, protože jsem byl naštvaný, ale nemyslel jsem to zle, i když to tak vyznělo. Sice Taehyunga opravdu miluju takového, jaký je, ale každý máme své chyby, i Taehyung má chyby, ale ne všechny chyby se dají tolerovat, mě nevadí to, že není společenský, mě vadí, jak je přecitlivělý a všechno až moc hrotí.
Je to s ním těžké, sice se to na první pohled nezdá, ale je to pořádně náročná práce být s ním ve vztahu a udržet ho s chladnou hlavou, nebo i sebe. Zaskučím si pro sebe a hodím si na obličej polštář, jsem unavený z veškerého toho utěšování a hýčkání, já mám taky city, rád bych, aby o ně bylo taky pečováno, taky se rád cítím, jako ten ranitelný, taky bych chtěl prostě vypustit všechnu zodpovědnost a přitulit se jako koťátko k člověku, jenž by mě hladil po zádech a hýčkal si mě tak, jak se to snažím dělat Taehyungovi.
Začne mi zvonit mobil a já si ho otráveně, s domněnkou, že mi bude volat Taehyung nebo někdo z tátů, přisunu k sobě, ale hrkne ve mně, když zjistím, že mi volá někdo zcela jiný. Rozzáří se mi oči a srdce roztluče tak hlasitě, až to musí jít slyšet i na ulic. Kyohan.
S uculením hned hovor přijmu a mobil si nalepím na ucho, jako idiot.
„Kyo! Ahoj, ty mi vážně voláš?" hlas na druhé straně se zasměje, ale poté konečně promluví.
„Ahoj, no jo, sliboval jsem ti to, tak jsem to přece musel dodržet, neruším nějak? Copak děláš?" usměju se a převalím se na břicho, abych se mohl na hovor lépe soustředit.
„Nerušíš, nic moc teď nedělám, byl jsem na koupališti, ale...dlouho jsme tam nevydrželi." Pronesu trochu sklesle a tohle Kyohan z mého hlasu nejspíš poznal.
„Nezníš moc dobře, stalo se něco?" optá se starostlivě a já se nad tím musím uculit, hezky se o mě zajímá, hned ale zase povadnu, když si vzpomenu, proč jsem vlastně tak poklesl.
„No...trochu jsem se štěkl s tím mým přítelem, nic...nic hrozného, stejně jsem se zase hned usmířili, ale i tak mě to trochu štve, no..." vydám ze sebe a Kyohan si na druhé straně povzdechne.
„Oh, to mě mrzí, můžu tě nějak rozveselit?"
„Heh, už to, že mi voláš, mě rozveselilo." Řeknu s úsměvem a na druhé straně uslyším polichocené zasmání.
„Ahh, tak to jsem rád, taky je mi teď lépe, chtěl jsem tě slyšet." Pronese a já se trochu začervenám, hned ale přitakám na souhlas.
„No, já tebe právě taky...stýská se mi, Kyo." Šeptnu a skousnu si spodní ret. Chvíli je ticho, ale poté se Kyohan opět ozve.
„No, pokud bys chtěl, zítra touhle dobou můžeme zavolat přes videohovor, abychom se i viděli, protože se mi taky stýská, je to tady bez tebe o ničem." Hned nadšeně přikývnu a opět se přetočím, tentokrát na záda a jednou rukou objemu polštář.
„Jo, to by bylo fajn."
„Poslyš, trochu jsem skládal, nebo jsem se spíš pokoušel složit něco na kytaru, nevím, jestli je to úplně poslouchatelné, ale můžu ti to zahrát, jestli chceš." Nabídne mi a mě se rozzáří oči, opřu se o zeď a s výdechem přikývnu, ač on to neviděl.
„Budu moc rád." Špitnu a z druhé strany se opět ozve zasmání.
„heh, tak dobře, moment, dám si to nahlas." Z druhé strany to chvilku cvaká, vychází odtud tlumené zvuky, než konečně uslyším první brknutí do strun, chvíli je nechá jen tak doznít, než nahodí pomalejší melodii, která mi propluje ušima a já spokojeně zavřu oči. Zní to krásně, ale všechno to podtrhne hlas Kyohana, který do toho začne zpívat, i když anglicky, něco málo pochytím a vžiju se do té krásné hudby.
Poslouchám ji, trochu si i začnu broukat, jen co se mi melodie zaryje do hlavy a už mi není tolik neznámá. S úsměvem se do hudby i pohupuju a naslouchám příjemným tónům rozechvělých strun a Kyohanova čistého jemného hlasu, který ve mně obzvlášť vyvolává smíšené pocity, husí kůži a motýlky v břichu.
Hraje tak tři minuty, než začne melodie utichat, než nakonec brkne do poslední struny, kterou nechá až do konce doznít. Chvíli je ticho, než se odvážím vydechnout a zatleskat.
„Páni, já...já nemám slov, bylo to nádherný." Vzdychnu uchváceně a Kyohan se polichoceně uchechtne.
„Děkuji, jsem moc rád, že se ti líbila, nazval jsem ji „okouzlení" a...složil jsem ji pro tebe, Kookie." Pronese nakonec a mě se málem zastaví srdce. Zůstanu mlčky zírat do prázdna před sebou, než na mě začne zase mluvit jeho hlas.
„Jungkooku? Jsi tam? Omlouvám se, pokud to vyznělo nějak blbě, já-..."
„To bylo...vážně pro mě?" optám se tiše a on souhlasí.
„Ano, nedalo mi to, pořád jsi mi ležel v hlavě, tak jsem to musel nějak řešit, no, vyřešil jsem to, že jsem složil píseň jen a jen pro tebe." Usměju se, ale nepřestávám zírat před sebe, než mě vyruší pár slz, které mi z ničeho nic stečou po tváři až k bradě. Popotáhnu nosem a slzy si rychle utřu.
„Jungkookie? Ty...brečíš?" ozve se hlas z mobilu a já se zasměju, ale nechci to tajit.
„Heh, jo...jo, dojalo mě to, víš? Nic hezčího pro mě ještě nikdo neudělal, miluju hudbu a to, že jsi složil něco...něco tak krásného jenom pro mě...prostě mě to dohnalo k slzám." Vydám ze sebe chvějivě a on se zasměje, hned na to ale vydechne.
„Ahh, teď bych tě nejraději obejmul. Nahraju to a pošlu ti to v mp3 verzi, dobře? Abys to měl u sebe." Nadšeně přikývnu, hned ale svoji odpověď potvrdím i slovy.
„Ano, děkuju moc, budu to poslouchat každý den."
„Mm, to jsem rád, no, já budu muset jít, máme teprve poledne, ještě jsem neobědval, takže to budeme muset ukončit, ale zítra ten videohovor, dobře?" pronese a já hned souhlasím.
„Dobře, moc se těším."
„Já taky, měj se, Jungkookie." Po tomhle se hovor típne, ale já zůstanu ve stejné pozici, mobil mám stále u ucha a dojatě zírám na zeď před sebou a nechám motýlky v mém břiše, aby se dál proháněly, jako pominutí. Nakonec se s výdechem svalím na matraci a přitisknu k sobě polštář.
Najednou je mi tak krásně, příjemně, ale zároveň se mi víc stýská. Nemůžu se ale bránit nekonečnému culení z toho, co se právě stalo. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči, abych to celé vstřebal.
Omlouvám se za menší zpoždění, ale měla jsem odpolední praxi, takže jsem se až teď dostala domů, no, teď se jdu asi najíst, takže vám přeju pěkný zbytek večera <33
Jen vás upozorním, že zítra mám taky odpolední, takže vydám kapitolu opět kolem té osmé večer, pokud nevadí <33
ČTEŠ
In the Nook (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] „Jsem třeťák a šikanují mě prváci, není to úplně příjemné, ale jsou to holt ještě malé děti, které nechápou, že není nic špatného na tom mít dva otce, nebo pracovat v gay-baru." „Hmm, a ty jsi gay?" „Nejsem gay. Ty jo? Šikanují tě kvůli...
