In the Nook (Taekook/Vkook) CZ

13.

Jungkook P. O. V.

Vyběhnu schody do patra, kde se v kumbále ukrývá náš záchod, a rychlostí blesku dveře otevřu. Spěchal jsem, nechci to pokazit ještě víc, už tak musí být Taehyung zklamaný, že jsem se na něj včera vykašlal a nepřišel, jak jsem slíbil.

„Tae?" ozvu se a otevřu dveře od záchodu, jak už jsem předpokládal, Taehyung sedí na zemi, v tom stejném koutě, v uších má sluchátka a teď i stejně překvapený výraz, jako skoro pokaždé, co sem vletím, jako střela.

„Jungkooku? Někam...spěcháš?" optá se a vyndá si sluchátka z uší. Zavřu za sebou a s výdechem se posadím naproti něj.

„Ale ne, jen jsem se ti chtěl co nejdřív omluvit za ten včerejšek." Řeknu udýchaně a hlavou se opřu o kachličky na zdi. Taehyung na mě civí, jako na přízrak, ale poté nechápavě pozvedne rameny.

„Em...asi nevím, co myslíš. Oh, počkej...přeci jen chceš ty peníze za kávu, že?" optá se opatrně, ale já s vytřeštěnýma očima rychle zakroutím hlavou.

„Blázníš? Nechci žádné tvoje peníze, tečka. Chtěl jsem se ti omluvit za to, že jsem nepřišel na ten záchod, jak jsem slíbil, něco mi do toho...ehm, vlezlo." Taehyung chápavě přikývne a s menším pousmáním se zahledí do svého mobilu.

„Ah, aha, za to se omlouvat nemusíš, pochopil jsem, že asi na mě nemáš náladu, nebo tak něco, nevadí mi to." Tak teď nevím, jestli si oddechnout nebo ne, nechci, aby si myslel, že jsem na něj neměl náladu, vždyť to on mi tu náladu vždycky zvedne, i když on sám ji má dennodenně pokleslou.

„Ne, Tae...já chtěl přijít. Nemohl jsem za to, totiž...aish, když jsem se vracel do třídy, potkal jsem se s Chiuminem, zase mi pěkně dal a...pak na mě vylil tu horkou kávu, takže jsem jel domů, nemohl jsem ti to ani nijak oznámit, protože...nemám tvoje číslo nebo Instagram..." tu poslední větu tak spíš šeptnu, aby to úplně nevyznělo, že to po něm vyžaduju, i když to tak asi přeci jen vyznělo. Taehyung ke mně zvedne podezíravý zrak.

„Narážíš na něco? Instagram ani nemám a číslo...to ti nedám, nebo...ne teď, možná, až ti budu víc důvěřovat." Nervózně se zasměju a podrbu se na zátylku, páni, je dost opatrný. Hned ale dodá:

„A mrzí mě, co se ti stalo...jsou to prostě idioti, co na to říct, ummm, jsi jinak v pohodě?" tak teď mě překvapil, mile překvapil, nakonec se přeci jen zajímá. S pousmáním přikývnu a sáhnu si na hrudník.

„Jo, jsem, díky za starost, a...to s tím číslem mi nevadí, nežádám to po tobě, pokud nechceš, jenom mě napadlo, že bychom se tak mohli lépe dorozumívat na dálku, chápeš?" Taehyung sklesle přikývne, ale dál věnuje zrak mobilu.

„Chápu, ale...není to potřeba, vážně..."

„Um, no...dobře, je to na tobě, ale kdyby sis to rozmyslel...," řeknu a vytáhnu si z batohu kousek papíru ze sešitu a propisku, naškrábu na papír svoje telefonní číslo a papírek podám hnědovláskovi přede mnou, „...můžeš mě kdykoliv kontaktovat, kdybys třeba potřeboval...já nevím, pomoct?" Taehyung se nejistě pousměje a papírek si zastrčí za kryt mobilu.

„Uh, jak jsem řekl, nebude to potřeba, ale...i tak díky." Usměju se a kývnu klidně hlavou.

„Není zač."

***

Konečně dorazím do baru, kde by teď měl být Namjoon. Aspoň to říkal, když jsme se domlouvali na setkání. Otevřu tedy dveře a vejdu do docela tmavé místnosti, protože jsou zatáhnutá okna a neonová světýlka všude kolem, plus nějaké silnější zářivky, které bar osvětlují. Hraje tady hudba, i když spíš jen tak v pozadí, protože tady moc lidí stejně není, to všechno zase přijde až k večeru.

Zamířím k baru, za kterým můj známý světlovlásek utírá umyté sklenice, a přitom si povídá s nějakým mladým mužem sedícím u baru před Namjoonem. Vypadá to, že se celkem dobře baví, moc se mi je nechce vyrušovat, ale nepřišel jsem sem jen tak, proto si tedy odkašlu a upozorním na svoji přítomnost.

„Ehm, ehm, ahoj, Joone." Pozdravím ho a oni se na mě oba dva otočí.

„Oh, ahoj, Kooku, páni, úplně jsem zapomněl na čas, vydržel bys chvilku, jen tady dokončím práci a půjdeme ven, tedy se stejně moc neuslyšíme, jsou tady lidi." Pronese a pobídne mě, abych se zatím k baru posadil. Sednu si tedy vedle toho mladíka a nejistě na něj pohlédnu, vypadá, že si mě s úsměvem prohlíží, nakonec se ale otočí k Namjoonovi.

„Joonie? Nepřestavíš nás?" pronese a Namjoon trochu zrudlý přikývne a nervózně se zasměje.

„Eh, jo, promiň, Jine, tohle je Jungkook, syn mého zaměstnavatele a taky dobrý kamarád, no, a Jungkooku, tohle je Seokjin, jeden můj...známý." Pronese s dalším menším začervenáním a já si s mladíkem podám ruku.

„Um, ahoj, rád tě poznávám, Seokjine."

„Mm, já tebe, Jungkookie, ale stačí Jin, jo?" musím se pousmát a přikývnout. Vypadá mile, ale z nějakého důvodu nevěřím Namjoonovi, že je to jen známý.

„Aish, musím toho ještě dost umýt, asi za tři hodiny sem přijde nějaká větší skupina puberťáků, prý nějaká oslava narozenin, či co, tak to tady tak trochu chystám a večer budu mít nejspíš dost práce s obsluhou." Povzdechne si otráveně. No, možná bych mu mohl pomoct, přeci jen, potřebuju si zase vydělat, a navíc tady asi nebudou tátové, takže se budu moct tenhle večer trochu odreagovat, jen jim napíšu, že budu na výpomoci.

„To je v pohodě, Joone, budu tady s tebou, rád si zase přivydělám, víš?" uchechtnu se a on na mě překvapeně, ale i děkovně pohlédne. Jde vidět, že si oddechl, že tady všechno nebude hlavně na něm.

„Ah, to by bylo fajn, děkuju, Kooku, pomoc bych potřeboval, nevím, kolik přesně lidí přijde, ale asi dost, když ještě připočítám ty, kteří sem nepřijdou skrz oslavu."

„Hele, pokud byste chtěli, rád i já přiložím ruku k dílu, stejně bych tady byl až do noci, zítra nevstávám, takže se zase potřebuju trochu uvolnit v baru." Řekne Jin a my s Namjoonem sborově souhlasíme.

„Tak jo, děkuju, stačí, když tady budete na sedmou hodinu. Tak jo, Jine? Omluv nás na chvilku, Kook chtěl něco probrat, půjdeme ven, kdyžtak to tady pohlídej, díky." Jin jen s pousmáním přikývne a Namjoon mě vyvede ven z baru.

„Tak o co jde?" zeptá se, ale mě teď popravdě moc do mluvení není, nemám moc náladu na svěření se někomu. S polknutím sklopím hlavu a pozvednu rameny, možná jsem si nic domlouvat neměl.

„Ummm, já jen...jen něco do školy, ale...asi už pomoct nepotřebuju, přišel jsem na řešení, šlo jen o nějaký test, nic zvláštního...eh, nevrátíme se do baru?" Namjoon si mě projede podezíravým pohledem a složí ruce na hrudi.

„Hmm, tohle mi k tobě moc nesedí. Test do školy, jo? Včera jsi zněl docela vážněji, opravdu se nechceš s něčím svěřit?" Chvíli jen tak kroutím s rameny a přešlapuju ze strany na stranu, než si ale povzdechnu a zakroutím hlavou.

„Ne, vážně nechci, i tak děkuju...vážně." Namjoon si povzdechne a kývne hlavou směrem k baru.

„No, tak jo, tak se vrátíme? Jsem rád, že jsi to vyřešil sám..."

„Jo, jasně...jdeme?" usměju se falešně a Namjoon přikývne na souhlas.

„Jo, jo, jdeme, a díky, že mi pomůžeš."

„heh...za málo." Chcete snad vědět, jestli jsem na sebe pyšný? Ne, nejsem.

좋은 하루 보내세요! <3