Taehyung P. O. V.
Pomalu se začnu probírat a protahovat, nohou ale o něco zavadím, proto rozlepím oči a pohlédnu na černovlasého kluka sedícího vedle mě na posteli, opřeného o stěnu a poslouchajícího hudbu ze sluchátek, hned je ale sundá, když si všimne, že jsem se vzbudil.
„Už jsem myslel, že budeš spát až do rána, ale to už bys mě nestihl, řekl jsem si, že počkám do sedmi, pak půjdu." Vytřeštím oči a pohlédnu do okna, kde už se venku smráká, poté zapnu mobil a zjistím, že je půl sedmé večer.
„Aish, neměl jsi čekat...proč jsi nešel už dřív?" vyhrknu hned a vstanu z postele, abych si mohl obléct ponožky a najít klíče, a mohl Jungkooka vyprovodit, ale zrovna teď je nikde nemůžu najít, do toho si ještě vzpomenu na mámu, touhle dobou už musí být přece doma.
„Jungkooku, nepřišel někdo?" optám se vyděšeně a Jungkook přikývne.
„Jo, slyšel jsem kroky a hlasy, ale asi odešli někam do kuchyně, nebo obýváku, nevím, ale neřešil jsem to, nikdo tě nehledal." Posmutněle si pro sebe přikývnu a zahledím se někam mimo.
„Jo...to mi je jasný. Pojď, vyprovodím tě dolů, jistě už chceš jít domů, neměl jsem usnout, když jsi na návštěvě...jsem fakt hrozný hostitel..." začnu ze sebe soukat a do toho hledat ty zatracené klíče, ale Jungkook vstane z postele a chytne mě za paže, abych se na chvíli zastavil.
„Taehyungu...nechtěl jsem odejít, protože jsem si potřeboval o něčem promluvit." Pronese a já nechápavě nakloním hlavu na stranu, jeho výraz vypadá celkem vážně a začíná mě děsit. Co mě ale vyděsí ještě víc, když ucítím na mém krku nějakou volnost. Letmo si na něj sáhnu s domněnkou, že se dotknu šátku, ale ten je pryč.
Leknutím sebou skoro škubnu a rychle sklopím hlavu, abych krk nějak zamaskoval, ale asi už je pozdě, Jungkook to musel vidět.
„Proč to schováváš, Tae?" zeptá se mě jemně, ale já se začnu nervózně otáčet všude kolem a zahryzávat se do rtu, jen, abych rychle vymyslel výmluvu, je mi jasný, že si toho všiml, ale stejně hodlám hrát chvíli blbého pro získání času.
„C-Co myslíš? Nic neschovávám..."
„Nech toho, Taehyungu, nepřišel jsi do školy, bolí tě krk a chraptíš, do toho všeho ty...modřiny. Nechceš mi něco říct? Něco jiného než to, že ses nachladil?" zeptá se vážným hlasem a zadívá se mi hluboko do očí. Svraštím obočí a s polknutím se otočím směrem k oknu, aby mi neviděl do obličeje, opřu se o parapet a málem si prokousnu ret, jak si ho žmoulám mezi zuby, abych zahnal nával slz. Tenhle pocit se ale ještě zvýší, když mi horké dlaně přejedou po pažích.
„Tae...stalo se něco, o čem by sis chtěl promluvit?" jeho hlas je tak jemný, že to prostě neudržím a pár slz mi steče po tvářích. Pokusím se polknout rozechvělý hlas a promluvit tak, abych zněl úplně normálně, ale moc se mi to nepodaří.
„B-Běž pryč...prosím."
„Tae, teď přece neodejdu...něco se stalo, že?"
„N-Ne..." vydám ze sebe, ale jen z tohohle pouhého slovíčka muselo jít dobře slyšet to, že brečím. Dlaněmi si zakryju celý obličej a natisknu se víc na parapet, ale Jungkook mě otočí čelem k sobě, a aniž by se mě dál nějak vyptával, prostě mě pevně obejme.
Moje tělo se najednou víc uvolní a já neudržím ani jeden vzlyk. Rozbrečím se naplno, Jungkook si se mnou sedne na postel, protože v tuhle chvíli jsem jako hadrová panenka, a začne mě hladit po zádech.
„Ššš, no tak, klid." Šeptá mi do vlasů a stále mě pevně objímá a tiskne k sobě, abych se mohl vyplakat. Nechtěl jsem před ním brečet, nikdy jsem před nikým nebrečel, vždycky jsem si to nechal až na chvíli, kdy budu sám a budu to moc všechno pustit do polštáře, který byl pokaždé mým společníkem v těžkých chvílích, ale teď je to někdo jiný, někdo žijící a naslouchající, než jen nějaký polštář...kvůli tomu se ale i cítím víc zranitelný.
„Tae? On ti to někdo udělal, že?" zeptá se skoro šeptem Jungkook, když moje vzlyky pomalu ustanou a já zůstanu jen v objetí s tichým popotahováním. Mlčky přikývnu na souhlas a Jungkook si hlasitě povzdechne.
„Daemin?" zeptá se znovu a já opět jen přikývnu na souhlas. Dlaní si setřu slzy a zadívám se na neurčitý bod někde v pokoji, od kterého neodvracím zrak, snažím se tak víc uklidnit, ale můj hlas je stále dost rozechvělý, to poznám hned, když konečně promluvím.
„Ch-Chce po mě peníze...j-já mu je dám, ale bojím se, že mu to nebude stačit, nebo že mě zmlátí, i když mu je dám...včera mě málem uškrtil, byl naštvaný, že s tebou trávím čas...nevím, čeho všeho je schopný, ale...asi už ztratil trpělivost, takový totiž nikdy nebyl..."
„Aish...já toho grázla zabiju." Hlesne Jungkook, ale já zakroutím hlavou a natáhnu se pro kapesníky na nočním stolku.
„N-Ne...nechci, aby ses do toho pletl, nechci tě podceňovat, ale...ublížil by ti taky...kvůli mně...a-a ty už svoje rivaly máš, proč si dělat další..."
„Nebudu si dělat další, nechci se do ničeho hrnout, já vím, že si s nimi neporadím o moc líp než ty, takže...vím, že není dobrý nápad je provokovat, ale čím jsem si jistý, že tě nenechám na pospas. Prostě ti budu co nejvíc nablízku, pořád budeme dva, takže máme větší šanci, že tě nechají být. Neboj se, nenechám tě v tom samotného." Zahřeje mě to u srdce, nikdy jsem nikoho neslyšel takhle mluvit, všem jsem totiž ukradený, ale Jungkook je očividně úplně jiný, možná je trochu blázen, ale nevykašle se na mě.
„Nezasloužím si se s tebou přátelit..." šeptnu chvějivě, ale Jungkook se zasměje a pohladí mě po zádech, protože se k němu stále tisknu, ale je mi to jedno, nechci se od něj vzdálit.
„nemluv hlouposti, zítra se za tebou zase zastavím, někam vypadneme, jo? Společně, pak tě doprovodím domů. Od pondělí tě budu čekávat před ulicí, stejně to mám po cestě, a ve škole prostě nevylezeme ze záchodu, dokud opravdu nezazvoní." Zvednu k němu překvapený pohled a chvíli si ho podezíravě prohlížím, než polknu knedlík v krku.
„Tohle bys pro mě udělal?" Jungkook se zasměje a odhrne mi pramínky vlasů z čela.
„Vážně se ptáš?" znovu nastavím nešťastný výraz a zabořím obličej do jeho ramene.
„Já si tě vážně nezasloužím..."
„Aish! Tohle už nikdy nechci slyšet, Kime Taehyungu!" zvolá se zasmáním Jungkook, a ještě jednou mě pevně obejme, než ho doprovodím ke dveřím ven.
Awweee, moc děkuju za 1K votes! 💜💜🥺
O moc mi to zlepšilo den, když jsem si všimla, že čtenářů stále přibývá, moc Vám za to všem děkujuu 🥰🥰
Když jsem se dneska vzbudila, myslela jsem, že se půjdu odstřelit, protože jsem měla jet s rodinou na chatu (tentokrát s wifi xdd) a mělo tam být i jezero a molo, kousek nějaké koupaliště a hospůdka, a já jsem na ten den zrovna musela onemocnět
(இ﹏இ'｡)
Takže jsem doma, no, omlouvám se, ale potřebovala jsem si postěžovat >.<
Mějte se krásně! A ještě jednou děkuju za Vaše hlasy!
(ﾉ◕ヮ◕)ﾉ*:･ﾟ✧
ČTEŠ
In the Nook (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] „Jsem třeťák a šikanují mě prváci, není to úplně příjemné, ale jsou to holt ještě malé děti, které nechápou, že není nic špatného na tom mít dva otce, nebo pracovat v gay-baru." „Hmm, a ty jsi gay?" „Nejsem gay. Ty jo? Šikanují tě kvůli...
