In the Nook (Taekook/Vkook) CZ

34.

Jungkook P. O. V.

Týden utekl jako voda, teď mi utíká mnohem rychleji, když každý den ve škole i po škole trávím hlavně s Taehyungem. Dobře se mi s ním povídá, vlastně je mi i dobře, když je jen na blízku, záleží mi na něm opravdu hodně, a to bych si, v době, kdy jsem ho potkal prvně, ani nepomyslel. Vypadá to ale, že on to vnímá stejně.

Zase je ale pátek, konečně, další týden za námi a víkend před námi. Chtěl jsem Taehyungovi navrhnout, aby u mě přespal, když už nejdeme do školy, ale včera jsem na to úplně zapomněl, takže musím dnes.

Zamířím z šaten do učebny, kde budeme mít spojenou matematiku. Nespěchal jsem, protože mi Taehyung psal, že přijde asi až před zvoněním, protože zaspal, takže na záchod se ráno asi nedostaneme.

Vejdu do učebny a pousměju se, když uvidím známou tvář spát v zadní lavici vedle té mojí. S úšklebkem k němu dojdu a pořádně do něj drbnu, aby se probral.

„Nejsi tady celou noc?" zasměju se a Yoongi otráveně zvedne hlavu s unaveným výrazem, který jasně říká, abych si dal raději odchod. Zakroutím si pro sebe hlavou a posadím se do své lavice vedle té jeho.

„Nech mě, jsem unavený, protože ti dva vytvořili skupinovku se mnou, takže jsme si psali snad celou noc." Pronese chraplavě a já nad tím vytřeštím oči, totiž, ani se mnou by si nepsal celou noc, prostě by se na mě vykašlal a šel by spát, i kdybych ho vydíral, ale on se snad nechal přemluvit těmi gayi?

„Páni, to ti není podobný, nemáš horečku?" on nad tím protočí očima a znovu položí hlavu na lavici.

„Jo, z toho, že jsem nespal, ale...nebudu lhát, nebylo to tak špatný, vlastně...docela mě to bavilo."

„Oh...to je...no, zvláštní." Pronesu už trochu vážněji a Yoongi přikývne na souhlas.

„Já vím, taky mi to nejde do hlavy, asi na mě mají nějaký vliv." No, to asi překvapivě mají. Ale změna Yoongimu jen prospěje, takže jsem rád, že se s nimi takhle sblížil.

Taehyung P. O. V.

Udýchaně přiběhnu do šaten a odemknu svoji skříňku. Dneska jsem si spal nějak dobře a zaspal jsem budík, přitom vím, že jsem ho asi třikrát vypínal, tohle se mi moc nestává. Naštěstí mám ale ještě sedm minut, Jungkookovi jsem taky ve spěchu psal, ať na mě nečeká. Pousměju se a vezmu si ze skříňky potřebné učebnice.

Zatím mi to pěkně vychází, bál jsem se, že třeba přijdu až po zvonění, což by sice tak nevadilo, ale moc nemám rád ty nepříjemné pohledy učitelů. No, pan Lee je sice hodný, ale zároveň takový přísný, že by mi bylo hodně stydno, kdybych mu do hodiny přišel pozdě.

Někdo mi poklepe na rameno a já se klidně za dotyčným otočím, ale hrkne ve mně a moje tělo pohltí studený pot, když uvidím vedle sebe stát Daemina s povýšeným výrazem v obličeji. Hrkne ve mně ale ještě víc, když si něco uvědomím. On už je vlastně pátek.

„Dobré ráno, štěně." Zašeptá a paží se opře o moji skříňku, takže teď nemám kam utéct, ani kdybych mohl, nebudu riskovat, když tady má i další dva béčkaře s sebou. „takže, uplynul nám čas a já stále čekám na svoje peníze, předpokládám ale, že je máš, že?" mluví tak klidně a tiše, ale přesto ve mně hromadí neuvěřitelný strach.

„Uh...t-totiž...zapomněl jsem, že už...že už je pátek, a-..."

„Zapomněl jsi? Takže nemáš moje žádané wony?" optá se zklamaně, ale zároveň s nepřátelským úšklebkem. Polknu a zakroutím hlavou v nesouhlas.

„O-Omlouvám se...donesu je v pondělí! Slibuju!" vyhrknu rychle než mi stačí něco udělat, ale on na to neodpoví, jen mě chvíli pozoruje, poté mě chňapne za paži a začne mě někam vláčet. S ostrým nadechnutím se mu pokusím vysmeknout, protože z toho nevětším nic dobrého, a navíc za chvíli zvoní.

„Přestaň nás zdržovat, pokud nechceš dostat ještě přes hubu, tak teď klidně půjdeš se mnou, rozuměl jsi mi?!" sykne a mě polije takový strach, až se nezmůžu na nic jiného než jen mlčivé přikývnutí.

Nechám se odvést až na záchody u tělocvičny, kam moc kluků nechodí, protože je to celkem daleko od všech učeben, o to víc se mi nelíbí tahle situace. Všichni tři se mnou vlezou dovnitř, zavřou dveře a Daemin mě přirazí ke zdi.

„Tak. Co s tebou? Zasloužil by sis pořádně dostat za tu tvoji neposlušnost, ale zřejmě to na tebe nemá moc velký dosah, hmm, pak to tedy uděláme jinak." Pronese celkem naštvaně a začne mi rozepínat knoflíky u košile. Leknutím vyjeknu a odstrčím jeho ruce pryč, ale on mě zatahá za vlasy a silně shodí na zem.

„Máš problém, čokle?! Tak se svlíkni sám, dělej, všechno dolů!" křikne na mě, ale já se chvějivě doškrábu do rohu a zakroutím hlavou, oči už mám plné slz, které pustím hned, co na mě znovu zařve.

„Říkám svlíkat! Nebo nechtěj vědět, co bude, když neposlechneš!" zaburácí a já s tichým popotahováním začnu rozepínat svoje knoflíky a stahovat ze sebe jak košili, tak i kalhoty a ponožky. Daemin si to hned přebírá a nastrkává do batohu.

„Daemine...j-já ti ty peníze opravdu donesu, prosím...vrať mi to." Řeknu roztřeseným hlasem, ale nad tím se jen zasměje a šťouchne do mě nohou.

„Drž hubu a dej sem i to poslední." Pronese chladně, ale mě se spustí další slzy, když pohlédnu na svůj poslední kus oblečení zakrývající moje intimní místo. Nechci to udělat, nechci se zbavit i tohohle, ale v tuhle chvíli je ve mně malá dušička a při každým Daeminovým zahřměním nedokážu neposlechnout.

„tak bude to?!" s tímhle se školou rozezní ostrý zvonek hlásící hodinu. Celý zarudlý a flekatý od slz ze sebe pomalu stáhnu poslední prádlo a přitáhnu k sobě nohy, aby na mě ani jeden z béčkařů neviděl. Daemin se zasměje, zastrčí si do batohu i boxerky a pokývne hlavou směrem ke dveřím.

„Jdeme kluci, máme matiku." Pronese klidně a já vytřeštím oči. To mě tady jen tak nechají?

„P-Počkat! A...co já?" optám se naprosto zničeně a roztřeseně, ale nejspíš ke mně nechovají ani sebemenší soucit. Daemin prostě pozvedne rameny a vyjde ven ze záchodů, než ale zavře, ještě na mě stačí mrknout.

„Můžeš jít taky, ale jak vidím, asi se ti moc nechce mezi lidi, heh, tak se zatím měj, štěně." S tímhle zavře dveře a místnost pohltí ticho. Mám úplně stažený krk, rychle se zvednu a zalezu do jedné z kabinek, kde se zamknu a posadím se do rohu na zem, přitáhnu k sobě kolena a rozbrečím se ještě víc.

Je mi zima, mám strach, že mě tady někdo najde, nebo že se odtud nedostanu, protože je nemožné, proběhnout až k šatnám, aniž by mě někdo zahlédl, když jsou na úplně opačném konci, do toho nejspíš propásnu celý dnešek, protože nejvíc bezpečné na vycházení to bude nejspíš až k večeru. Ach jo, co si asi pomyslí Jungkook, když nepřijdu...

„Huh?" zvednu hlavu a zamračeně se zadívám před sebe. Pod umyvadlem mám přece svůj batoh a v něm mobil, no, a v mobilu Jungkooka. S nádechem otevřu dveře, rychle si doběhnu pro batoh u umyvadel a zalezu zpátky do kabinky.

„Aish...tohle bude hodně blbý..." zaskučím si pro sebe. Nejraději bych se propadl hanbou za to, že budu Jungkookovi psát, aby přišel. Zrovna teď, když na sobě nemám vůbec nic, ale je asi moje jediná naděje, Jiminovi se mi psát nechce...to bych se styděl ještě víc.

Utřu si slzy z tváří, popotáhnu nosem a pokusím se trochu uklidnit, zatím, co ťukám do klávesnice na displeji. Poté zprávu odešlu a schovám svoji zarudlou tvář do kolen.

„Uh, tak jo, Tae...bude to dobré...hlavně se uklidni." Začnu si šeptat pro sebe a obejmu svoje nohy, abych se tak víc zahřál. Alespoň, že mě nezmlátili...

좋은 하루 보내세요! 💜