In the Nook (Taekook/Vkook) CZ

79.

„Tady jsou naše sedadla, sedni si k oknu, Kooku." Pobídne mě appa, když se konečně dostaneme do letadla a já si tedy zalezu až k poslední sedačce u okna. Mám takový zvláštní pocit, sice jsem už letadlem letěl, dokonce dvakrát, ale to jsem byl ještě děcko a moc jsem to nevnímal, teď ale přemýšlím o nejhorších scénářích – co když spadneme?

„V pohodě, Jungkooku? Moc se netváříš..." optá se mě táta, který sedí na kraji a já nejistě pozvednu rameny, dám si do pusy bonbón, aby mi moc nezaléhaly uši, až budeme vzlétat, a opřu se víc do sedadla.

„Jen doufám, že se dostaneme na zem." Táta se zasměje, přes appu se ke mně natáhne a pohladí mě po ruce.

„Neboj, v dnešní době už je strašně malá pravděpodobnost, že by se něco stalo, kontrolují to, takže by neletěli, kdyby s letadlem něco bylo, bouřky být taky nemají, takže se nemusíš ničeho bát." S nádechem přikývnu a z menšího batohu si vytáhnu sluchátka, abych mohl cestu nějak zabít.

„Kdybys měl hlad, tak řekni." Upozorní mě ještě appa, než si nasadím sluchátka. Přikývnu na souhlas, ale poté už se nevěnuju ničemu jinému než hudbě.

***

„No, říkal jsem, že budeme v pořádku." Uchechtne se táta, když se konečně dostaneme na letiště, kde si přebereme svoje zavazadla a zamíříme k lavičkám. Musím uznat, že to i rychle uteklo, možná jsem stresoval zbytečně, jsme živí, zdraví, na pevné zemi, pak ještě poletíme zpátky a mám to za sebou.

„Co teď?" optám se spíš appy než táty, a ten se s pousmáním posadí na lavičku.

„Teď počkáme, přijede pro nás Minyi, to je ta naše známá, co má syna Kyohana, měla by tady být každou chvilkou." Chápavě přikývnu a posadím se tedy na lavičku také, ale sotva si sednu, už na nás zvolá nějaký ženský hlas.

„Ahoj! Vidím, že jsem přijela přesně na čas." Přijde k nám nějaká menší žena s drdolem a spíš sportovním oblečením, s úsměvem a menším úklonem se začne vítat s táty, dokud se zrakem nezavadí o moji osobu.

„Oh, a tohle má být Jungkookie?" usměje se a chytne mě za ruce, já se na ni nervózně usměju a přikývnu na souhlas, „oh, páni, ty jsi vyrostl, Kyovi je devatenáct, takže tobě je sedmnáct nebo osmnáct, že?" usměje se a já přikývnu na souhlas.

„heh, jo, osmnáct mi je, paní-..."

„Ježiš, teto, říkej mi teto." Opraví mě rychle a pohladí mě po rameni, „sice nejsem tvoje teta, ale klidně mi tak říkej, nebo jménem, jak se ti to bude víc líbit, hlavně mi nevykej, dobře?"

„Ahh, jasně, omlouvám se."

„To nic, to nic, tak pojďte, jedli jste?" optá se a appa přikývne na souhlas.

„Jo, v letadle jsme měli jídlo, takže hlad nemáme." Ujistí ji a my tedy dojdeme k jejímu autu. Do kufru naskládáme zavazadla, táta si s ní sedne dopředu, zatím, co já s appou opět dozadu. Zatím to tady v okolí vypadá pěkně, všude samé palmy, kašny, lidé na sobě mají zajímavé styly oblečení, je to tady krásné, to nemůžu zapřít.

„Víš, že vypadáš pořád stejně, Minyi?" uchechtne se táta a žena ho přátelsky plácne do ramene, než nastartuje a vyjede směrem k jejímu domu, kde nejspíš budeme ubytovaní.

„Ahh, to víš, já žádné změny nepotřebuju, ne jako Yiunsan, ale ta blond ti sluší, o tom žádná." Mrkne na mého appu a ten se zasměje a přikývne.

„Už mi přirostla k srdci." Usměju se na ně, ale nijak se jim moc nevěnuju. Vytáhnu mobil a vyfotím pár fotek z okna auta, rovnou je pošlu Taehyungovi a připíšu mu k tomu letmou zprávu.